Zmizela obec, zůstaly Kameny

Uplynulo třičtvrtě století od nejničivější války v Evropě. Zanechala po sobě zpustošené země, vybombardovaná a vypálená města a vesnice, ruiny hospodářství, ale především desítky milionů mrtvých. Mezi nimi pak šest milionů Židů, kteří měli být odstraněni z tohoto světa jen proto, že se jako Židé narodili. A téměř se to podařilo. Z iniciativy německého umělce Guntera Demniga jsou od roku 1992, nejdříve v Německu a postupně v dalších zemích Evropy, vkládány do dlažeb chodníků všude tam, kde Židé žili a kam se nevrátili, stylizované dlažební kostky s mosaznou destičkou na povrchu a se jménem: zde žil – narodil se – byl zavražděn v - . V německém originálu se vžilo označení těchto minipamátníčků jako STOLPERSTEINE, doslova kameny, o které se má klopýtnout. V naší zemi používáme možná zdařilejší název KAMENY ZMIZELÝCH, o které máme „klopýtnout“, zavadit pohledem. V Praze byly položeny první Kameny v roce 2008, v Brně v roce 2010, v Kyjově v roce 2019. Ponořme se na chvilku do historie.

Kyjovská obec židovská  

První historicky doložené stopy trvalého přebývání Židů v Kyjově se vztahují k roku 1603, kdy podle záznamů kyjovského rabína dr. Duschaka (působil v Kyjově v letech 1855 – 1877) byla založena židovská obec (Judensgemeinde). Ještě ve druhé polovině 17. století byl počet Židů v Kyjově velmi nízký, dobové prameny uvádějí 11 rodin. Během jednoho století se komunita výrazně rozrostla na více než 300 osob, do konce 19. století se tento počet prakticky zdvojnásobil.  V 17. století byl Kyjov již kypícím střediskem obchodu, zejména s obilím, a město bylo obdařeno císařským majestátem řadou privilegií, kromě jiného pořádáním koňských a obilních trhů. Ve vzrůstajícím obchodním ruchu začali hrát významnou roli i židovští občané Kyjova, zejména díky tradiční usilovnosti a vrozeným schopnostem. To vyvolává, ostatně jako i  jinde, sociální a náboženské napětí. Město se snaží omezit přístup Židů na trhy, ti se brání a hledají zastání až u císaře Matyáše II. Jím vydaný ochranný glejt z roku 1613, zaručující mimo jiné i držbu nemovitostí, jež Židé v té době v Kyjově získali, bude i v následujících letech ještě mnohokrát použit na ochranu kyjovské židovské obce. Spory umlkají v období třicetileté války, leč po ní, v roce 1650, přichází nařízení císaře Ferdinanda III. o nuceném vystěhování všech Židů, kteří nepobývali na území Moravy před rokem 1618. Kyjovští Židé díky glejtu císaře Matyáše mohli zůstat. V té době židovská komunita čítala asi 222 duší.

V roce 1701 pustoší Kyjov další z velkých požárů (předtím zejména v roce 1666), jemuž padla za oběť řada domů ve městě i v židovském ghettu. Magistrát toho využívá jako vítané záminky a zakazuje obnovu zničených židovských domů, nedovoluje ani oplocení židovského hřbitova. Patent císaře Josefa I. z roku 1711 se však opět „zastává“ císařských poddaných, jimiž Židé vždy a všude byli, obnovuje a potvrzuje jejich práva ve městě Kyjově a zároveň jim ukládá řadu povinností a dávek včetně naturálních.

Židovská obec žila i bohatým  náboženským a kulturním životem. Nedocenitelným svědectvím o něm je „Tekkanoth“ (Statut pospolitosti a obecní nařízení) kyjovské židovské obce z roku 1680. Jedná se o původně hebrejsky psaný spis, opatřený řadou poznámek v jidiš a později převedený do němčiny. Spis obsahuje pravidla náboženského i všedního života v 52 paragrafech (článcích), počínajících slovy „Počátkem moudrosti je bázeň před Hospodinem....“. Tyto stanovy jsou jedněmi z nejúplnějších a nejcennějších mezi 311 dochovanými na Moravě. Zároveň představují i cenný chronologický zdroj, neboť jsou psány formou kroniky až do roku 1749.

Početní stav židovské obce pozvolna vzrůstal, jednoho z největších počtů dosáhl v roce 1857 - 597 duší. Připomeňme si, že na Židy v předlitavských zemích se vztahoval tzv. familiantský zákon, kdy se směl ženit jen prvorozený syn, dalším byl povolen sňatek až po případném jeho úmrtí. Proto mnozí Židé z jižní Moravy odcházeli do Uher jako „Magranti“ (emigranti), neboť tam toto omezení neplatilo.

Devatenácté století znamenalo konečně průlom do životních podmínek židovské obce. V revolučním roce 1848 je zrušeno ghetto a o několik let později, v roce 1852, je vysvěcena nová kamenná synagoga.

Židovská obec ji pořídila nákladem 15 283 zlatých a jako první rabín v ní působil Josef Weisse. Synagoga byla v průběhu dalších desetiletí upravovaná a renovovaná, podílel se na tom kyjovský malíř Hiršmann a kyjovský stavitel Sonnewend.

V roce 1863 zřizuje obec židovskou obecnou školu v domě v židovském ghettu, které historicky vznikalo  v prostoru za nynější radnicí. Náboženské společenství se nemohlo obejít bez rituální lázně (mikve) a rituální porážky (šlachta). Obě tyto instituce se nacházely ve dvoře školy. Původní pohřebiště obce ze 16. století bylo po obou stranách dnešního viaduktu přes železniční trať, pod ním. Rozrůstajícímu společenství přestal starý hřbitov dostačovat a v roce 1888 byl vybudován nový. Nacházel se v areálu nynější Nemocnice Kyjov. Byla na něm zdobná obřadní síň ve stylu secese, dílo místního stavitele Poláška, a márnice s přístřeškem pro pohřební kočár.

Dvacáté století, vznik Československa a období mezi dvěma světovými válkami je příznačné pro dále pokračující integraci židovské komunity do života celého města. V historickém ohlédnutí představuje nejharmoničtější a nejplodnější úsek dějin kyjovské židovské obce a jejích členů. Přicházejí však léta tragického zlomu, období válečných hrůz 1939 – 1945. Již v roce 1940 jsou Židům v Kyjově (tak jako jinde v protektorátě) odebrány živnosti, obchody, půda a předměty k podnikání. V lednu 1943 je deportována naprostá většina kyjovských Židů transportem Cn do koncentračního tábora v Terezíně. Ten byl jen průchozím místem, konečnou adresu představovaly vyhlazovací tábory na východě nacisty obsazené Evropy, především Osvětim – Březinka (Birkenau) v okupovaném Polsku. V roce 1944 opouští Kyjov i poslední jednotlivci z řad doposud chráněných Židů ze smíšených manželství. Čeká je stejný osud.

Po válce, kterou přežilo jen několik desítek jednotlivců, obec již jen živoří, až je v šedesátých letech rozpuštěna a připojena k brněnské pospolitosti. V roce 1962 byla zbourána historická kamenná synagoga, musela ustoupit stavbě nového kulturního domu. Postupně zanikly i oba židovské hřbitovy. Devastaci starého započali němečtí okupanti a dokončili okolní sousedé. Náhrobky byly rozprodány nebo posloužily do dláždění a základů jiných staveb. Ohradní zeď byla zbořena v roce 1954, na části jeho původní plochy je nyní sad a městská zeleň v Lidické ulici, od roku 2014 pak i malý památníček. 

Nový hřbitov byl za války poškozen, řada náhrobků povalena, nicméně užíván byl ještě i po roce 1945. V roce 1956 na něm byl odhalen památník obětem holocaustu z Kyjova. Je na něm přes 200 jmen, některá se doplňovala v průběhu let, ale i tak je to jen zhruba polovina skutečných obětí z řad židovských Kyjovjáků.  V šedesátých letech musel hřbitov ustoupit rozšiřující výstavbě kyjovské nemocnice. Obřadní síň, márnice, ohradní zeď byly strženy, pomníky prodány nebo vyvezeny na skládku, hroby nebyly exhumovány. V prostoru bývalého hřbitova bylo umístěno odpadové hospodářství s čističkou.   Dnes připomíná pohnutou historii hřbitova malé pietní místo s informační tabulí z roku 2016. Památník obětem holocaustu byl v průběhu let   v areálu nemocnice několikrát přemisťován, 20. června 2021, po celkovém zrestaurování, byl nově přesunut vedle výše uvedeného menšího pomníku v Lidické ulici.

Nové zástavbě v druhé polovině minulého století podlehly v asanaci poslední němí svědkové židovské přítomnosti v Kyjově, rázovité domky v židovské čtvrti - ghettu, které si dnes můžeme připomenout jen na sporadicky zachovaných obrazech kyjovského malíře Prokopa, kopisty Stakeho a několika dalších. V září 2002 byl v parčíku za radnicí, kde se dříve ghetto rozkládalo, odhalen stylizovaný pamětní kámen, vytvořený dle návrhu ing. arch. J. Klenovského sochařem Nikosem Armutidisem. Těleso, v prostoru vetknutý šestiboký hranol, ukazuje do místa, kde se nacházela synagoga, nápis na desce stručně shrnuje pohnuté dějiny židovské komunity v Kyjově.

Za více než 400 let z kyjovské židovské pospolitosti vzešla nebo s ní byla spojena řada osobností, jejichž význam přesáhl úzké hranice ghetta a města. Připomeňme jen pár jmen. Rabín Josef Weisse působil v Kyjově v letech 1850 až 1855, jeho následníkem byl již zmíněný  Markus Duschak. Ze starobylého kyjovského rodu Baderů pochází rytíř Moritz von Bader, spolupracující s F. Lessepsem na stavbě Suezského průplavu. V Kyjově se narodil básník a světoběžník Hugo Sonneschein – Sonka (1889 - 1953), postava s pestrým a rozporuplným osudem. Pocházel odtud malíř a grafik Emil Singer (1884 - 1942). Kyjovské sklárny a jejich věhlas budovala rodina Reichů,  Samuel (1810 -1877) a Salomon (1817 – 1900). Již před válkou započal svou odbornou dráhu vynikajícího stomatologa prim. MUDr. Oto Schönthal - Šáda (1909 - 1994). Vnukem Moritze von Badera je ve Vídni narozený a v Milwaukee (USA, WI) působící světoznámý chemik, mecenáš a nositel řady českých státních vyznamenání Alfred Bader (1924 - 2018), jehož matkou byla hraběnka Serényi z Milotic. Bylo by možné vzpomenout mnohé další.

„Učme se z historie, žijme přítomností a usilujme všemožně o lepší budoucnost“

Tento výrok Alberta Einsteina by mohl být mottem k pietě, která se v Kyjově uskutečnila 18. září 2020. Nebyla první svého druhu. Již v září 2019 byl vložen do dlažby v Jungmannově ulici před domem č. 217 pamětní kámen připomínající Reginu Joklovou (1856-1943), která v něm před deportací žila.

V předvečer židovského Nového roku 5781, podle biblického lunárního kalendáře první den měsíce tišri (toto datum v roce 2020 připadlo na 19. září), byla položena další pětice Kamenů ve městě. Jsou před domem č. 16 na Masarykově náměstí a připomínají zahynuvší příslušníky rodiny Baderů, Pavla (1896–1943) a Jiřího (1930–1943), a rodiny Tauberů, Anežky (1876-1943), Eriky (1915-1943) a Hanuše (1907-1945). Památkově chráněný dům, z nějž odešli na smrt, je jeden z posledních v původní podobě dochovaných v městské památkové zóně. Má za sebou téměř třistaletou historii, od září 2020 pak pět „šlépějí“ v dlažbě ukazuje na bránu, kterou před lety jeho obyvatelé prošli naposledy...

Kyjovský rodák Hugo Sonneschein (možná i on by si zasloužil v Kyjově připomínku, vedle Klvani, Bezruče, Pechala, Nedvěda, Jelínka a dalších) přežil Osvětim, zemřel až v komunistickém vězení. Hluboko před první světovou válkou, ve zcela jiných souvislostech, vznikla jeho báseň „Vyhladovělí“:

Odkudsi přišly zástupy stínů,  
co štval je chlad a štval je hlad,
motyku, krumpáč jim do dlaní vtiskli
a něco násad od košťat.

Z močálů přišly, z jeskyní přišly,
jen kostry bez mozků a sil.
Jak hlady napůl mrtvá zvěř přišly,
bez krve, jež by tekla z žil.

Kopali do nich a šlapali po nich,
tloukli je jako dobytek.
Krumpáče, motyky – co je to platné.
Šly. Bez zbytečných námitek...

(z němčiny přeložil Radek Malý) 

Básník–anarchista zcela jistě netušil, jak prorocké vize se dopustil, jak tragicky se naplní o několik desítek let později i na jeho životě. Memento pro současnost i budoucnost – již nikdy nesmí jít nikde nikdo na smrt „bez zbytečných námitek“.

Kameny zmizelých k výročí konce druhé světové války budou v Kyjově položeny z iniciativy pedagogů a studentů Klvaňova gymnázia v Kyjově, za přispění Jihomoravského kraje a města Kyjova a v součinnosti s Židovskou obcí Brno. Stanou se němou připomínkou 347 židovských občanů Kyjova, umučených v období Šoa.

JIZKOR – PAMATUJ!

(Prameny: H. Gold – Die Juden und Judengemeinden Mährens, Brno 1929,  Kyjov historický i moderní 2017, J. Klenovský – Encyklopedie židovských památek Moravy a Slezska, Grada 2018, vzpomínky pamětníků.  Foto: Goldova publikace, Masarykovo muzeum v Kyjově, rodinný archiv Věry Weberové – Bádrové, autor).

Autorem textu je Petr Weber (Kyjov, září 2020)