Tradice a folklor

Slovácký rok, lidové tradice a řemesla, kyjovský kroj.

Folklor neodmyslitelně patří ke Kyjovu i k jeho obyvatelům a vepsal se do mentality místních obyvatel i do charakteru tradičních zvyků, obyčejů, lidového umění, oděvu a hudebního projevu. Především bohatost kyjovského kroje, kterým se pyšní jeho nositelé, a tóny linoucí se z cimbálu a houslí vás nadchnou.

Slovácký rok

Nejvýznamnější národopisná slavnost regionu, která je zároveň nejstarším festivalem v ČR, již téměř 100 let přivádí do srdce Slovácka tisíce příznivců národopisu z celé České republiky i ze zahraničí. Po čtyři srpnové dny Kyjov patří lidovým tradicím a zvykům, bohatství a kráse krojů, písním a všem těm, kteří se o jejich zachování a šíření nejen doma starají. Účast desítek národopisných souborů a muzik z Kyjova a širokého okolí je zárukou programové pestrosti připravovaných pořadů. Tisíce účinkujících, od těch nejmenších až po zralé muže a ženy, se budou podílet na oživení všeho, co již není nedílnou součástí jejich každodenního života, ale tvoří základní kameny kulturního bohatství a dědictví celého národa. I Vám otevře Slovácko svou rozmanitou náruč, město Kyjov svou pohostinnost, i Vy budete na Slováckém roku upřímně vítáni!

Oficiální stránky festivalu: www.slovackyrok.cz

Martinský hody

Hody jsou nejvýznamnější folklórní akcí v Kyjově, konají se jednou za rok v době okolo svátku sv. Martina, tedy kolem 11. listopadu. Hody trvají 3 dny, začínají v pátek "zapálením" na Rozmarýnkové besedě u cimbálu, v sobotu se jde na radnici pro povolení hodů, poté si jdou stárci pro stárky (vybraní chlapci a děvčata, nejdůležitější postavy hodů), večer se koná hodová zábava. V neděli pokračují hody mší v kostele, odpoledne se jde opět pro stárky a pro hodového káčera, který se poté na náměstí krade. Večerní nedělní zábavou hody končí.

Lidové tradice

Během celého roku můžete v Kyjově vidět projevy lidových tradic:

Fašaňk (masopust) - obchůzka masek a krojované chasy s medvědem, doprovázená tancem, zpěvem a hudeckou muzikou, probíhá v únoru.

Velikonoce - na Velikonoční pondělí můžete vidět krojované muže a chlapce s žilou (pomlázkou) z vrbového proutí, jak chodí po Kyjově, aby vyšlahali děvčata, která je obdarují malovanými vajíčky, koná se Beseda u cimbálu.

Stavění a kácení máje - probíhá v předvečer 1.máje, kdy je strom ozdobený pestrými růžemi a mašlemi z krepového papíru a tureckým šátkem na náměstí vztyčován tradičním způsobem pomocí dřevěných tyčí. Podaří-li se máj uhlídat, je 31. května pokácen.

Hody - vzpomínková slavnost na posvěcení kostela, slaví se jako křesťanský svátek i jako den hojnosti, veselí a blahobytu. Termín hodů není pevně stanoven, nejčastěji připadá na svátek patrona, kterému je zasvěcen místní kostel - v Kyjově jsou tedy Martinský hody.

Vánoce - konají se mikulášské obchůzky, na svátek sv. Lucie můžete potkat bílé Lucky při jejich obchůzce, 23.12. probíhá u vánočního stromu vánoční zpívání a 25.12. tradiční beseda u cimbálu.

Lidová řemesla

Své neopomenutelné místo mají v Kyjově také řemesla, tradiční rukodělná výroba a lidový pokrm:
Řemesla na Kyjovsku:
- vyšívání krojových součástí
- košíkářství a oplétání výrobků
- gravírování kraslic
- výroba lat (patentů)
- výroba belešů, božích milostí, škvarků
- bednářství
- zhotovení paličkované krajky atd.
Řemesla můžete vidět během celého roku při speciálních akcích či předváděcích akcích v muzeu, pokrmy ochutnat na vánočních trzích, farmářských trzích, při speciálních ochutnávkách či zakoupit ve Slovácké galerii vín, výrobky lze vidět např. na výstavách.

Kyjovský kroj

Původně se v samotném městě kroj nenosil, lidé chodili oblékaní tzv. "po městsky". Kroj se nosil v okolních vesnicích, odkud se do města dostával při různých příležitostech - např. ho sem přinášely děti z okolních obcí, které chodily do kyjovských škol, mládež sloužící v kyjovských domácnostech, při trzích apod. Lidový oděv od svého vzniku plnil především roli ochrannou před počasím, poté se přidružovali funkce sociální, symbolické a obřadní. Během svého vývoje prošel kyjovský kroj mnohými změnami: měnily se ornamenty i barevnost výšivek, materiály, z nichž se oděv šil, přibývaly či ubývaly jednotlivé krojové součásti.

Kyjovský mužský kroj se skládá z tmavomodrých soukenných nohavic, košile s otevřenými rukávy a kordulky (vesty) z rozličných materiálů. Na nohách se nosí čižmy (holínky) a na hlavě klobouk.

Kyjovský ženský kroj se skládá z košile, kordulky, spodniček, vrchní sukně, zástěry. Na hlavě se nosí čepec a na něm turecký šátek, na nohách vysoké vrapené boty (kordovánky, krabůvky).

Lidový oděv na Kyjovsku je stále neodmyslitelnou součástí života obce. Zatímco mužský kroj ze všedního života již zcela vymizel a je prezentován pouze při slavnostních příležitostech, s ženským krojem se můžeme setkat denně. Jeho nositelkami jsou hlavně ženy nejstarší generace. Pro upřesnění je třeba poznamenat, že v rámci kyjovského kroje rozlišujeme mezi jeho podobou severokyjovskou a jihokyjovskou. Tyto varianty se nosí v obcích:

kroj severokyjovský - Kyjov-Boršov, Kyjov-Nětčice, Skoronice, Vlkoš, Kelčany, Hýsly, Žádovice, Ježov, Kostelec, Moravany, Sobůlky, Bukovany, Skalka, Labuty, Vřesovice, Čeložnice
kroj jihokyjovský – Svatobořice-Mistřín, Milotice, Vacenovice, Ratíškovice, Dubňany
Svědectví o podobě lidového oděvu v této oblasti před rokem 1836 jsou nedostatečná (např. krejčovské soupisy materiálu potřebného ke zhotovení jednotlivých krojových součástí, záznamy pozůstalostí). Podrobnější popisy kroje na milotickém panství byly provedeny až roku 1836 a roku 1837 zařadil Wilhelm Horn do své kolekce obrazů moravských krojů také vyobrazení páru z uvedeného panství. To se však v detailech liší od popisů, neboť malíř je dokončoval zpaměti. Ženský kroj v té době sestával z bílé vyšívané košile, kratší sukně lemované barevnými stužkami, kartounového lajblu a kartounové zástěry. Pokrývkou hlavy vdaných žen byl bílý vyšívaný čepeček s bílými krajkami vepředu nebo pestrý šátek. Dívky si zaplétaly dva copy a nad čelo si vázaly bílý plátěný pás (srov. Svobodová, s. 205).

Ženský kroj

Jednotlivé součásti kyjovského kroje

rubáč – dříve tzv. opléčkový rubáč z konopného plátna, upevňoval se dvěma šňůrkami přes rameno. Ještě v 19. století nebyl zdoben krajkou a o kousek přesahoval svrchní sukni, takže bylo vidět tzv. „sobotu“ (dnes např. u kroje horňáckého). Od počátku 20. st. bývá lemován krajkou, „lipkou“. U pracovního kroje je nahrazen košilí s krátkými rukávy a plátěnou „opakovací“ sukní.
Od Klvani (1918) se dovídáme, že se rubáč přestává nosit, a to hlavně poblíž města Kyjova. V dnešní době se můžeme setkat s rubáčem v podobě sukénky do půli stehen, popř. jednoduchými nohavičkami. Vzhledem k „délce“ sukní jej při pódiových vystoupeních oblékají především členky folklorních souborů.
suknice – spodní sukně, bílé, navrapené, nesešité, zdobené krajkou. Vpředu se překládají a sešpendlují. Jejich počet a míra naškrobení se liší podle typu kroje – pod kroj polosváteční postačují v průměru dvě suknice mírně škrobené, nenařádkované. Sváteční varianta vyžaduje spodničky tuhé, pravidelně nakulmované. Jejich počet kolísá od dvou do pěti v závislosti na obci i „odvaze“ nositelky. Je známo, že spíše na jižním Kyjovsku bývají sukně kratší a rozložitější („natrčené“). Ke zvýraznění boků slouží v některých obcích tzv. „sedlo“ – kratinká spodnička z hrubšího plátna, která se vydatně škrobí a skládá způsobem vyžadujícím značnou dávku zručnosti a trpělivosti. Na ni položené spodnice potom vytváří charakteristickou siluetu svátečního kyjovského kroje. Jinde funkci sedla přebírá tzv. „jelito“- vycpaný pruh látky, jenž se váže kolem pasu.
Dříve byly suknice znatelně delší než svrchní sukně, dnes jsou poskládány od nejkratší po nejdelší. Ta je stejně dlouhá jako kanafaska, nebo nanejvýše – opět v závislosti na té které obci - vykukuje její zoubkovaný okraj.
rukávce – starší konopné se oblékaly přes opléčkový rubáč. Bývaly krátké, takže bylo vidět oplečí. Dnes jsou delší a převazují se opaskem sukní. Polosváteční rukávce jsou plátěné se širokými, baňatými rukávy, které se uvazují nad loktem. Jejich okraje, „kadle“, bývají zdobeny výšivkou, často dírkovanou. Výšivka může být bílá, ale také černá a na jižním Kyjovsku i červená. Je-li navíc dírkovaná, podkládá se širokou růžovou nebo modrou stuhou. Konce kadlí zdobí krajka, vesměs bílá, ovšem na černých rukávcích i černá, vyšitá bílou nití, tzv. „uherská, jadérková“. Novější rukávce nejsou tak široké, jako dříve a ani kadle už nesahají až k zápěstí. Nezřídka jsou dokonce kadle ušity samostatně, aby nebyly zbytečně ničeny praním.
Rukávce mají stojatý límeček. Ten je černě vyšitý, stejně jako přednice. Spíná se špendlíkem, popř. drobnou broží. U rukávců s černou výšivkou kadlí a černou krajkou bývá touto krajkou lemován i límec.
Ke svátečnímu kroji patří rukávce dvoje – spodní, plátěné, méně vyšité a hodně škrobené, a vrchní, z velmi jemného plátna nebo mušelínu („skleněné“), vyšité většinou černě. V některých jihokyjovských obcích (Vacenovice, Ratíškovice) se setkáváme s širokou černou výšivkou nejen na kadlích, ale i příčně na rukávech.
kordulka – krátká, hluboce vystřižená, se zapínáním na 5-6 knoflíčků. Všední bývá z jednobarevného nebo tištěného plátna, sváteční z květovaného hedvábí, kašmíru či brokátu. Kraje se „pentlí“ širokou červenou stuhou, z níž se skládají také tři kolečka na zádech. Zdobí se navlékanými korálky a flitry (tzv. „parádou“), barevnými šňůrkami a jednoduchou výšivkou. U starších svátečních kordulek se můžeme setkat s malováním na bílý brokát.
obojek – bohatě vyšívaný obdélníkový límec. Jeho výzdoba se shoduje s výzdobou rukávců. Je tedy bílý nebo černý s barevným podložením. Obojek je nejnápadnějším znakem odlišujícím kroj jihokyjovský od severokyjovského.
sukně – dříve v délce pod kolena, většinou končily u vrchního okraje čižem. V průběhu 20. st. se zkracují až mírně nad kolena. „Kanafasky“, jak se jim říká, se šijí až ze čtyř metrů různě barevné (především červené) a vzorované látky, bohatě se řasí a vsazují do pásu zdobeného barevnou stuhou. Nazývají se podle druhu vzorování, např. „slámková“, „řemenová“, „halúzková“, „pávová“ nebo „kvítková“. Sváteční a obřadní sukně jsou zhotoveny z černého (pro nevěstu) nebo zeleného sukna a na dolním okraji lemovány širokou modrou a úzkou červenou pentlí. Již zcela vymizely původní sváteční sukně žluté. Takové se nosily hlavně v Moravanech, Skoronicích, Vlkoši a Hýslích.
fěrtoch - za evropský unikát je považována technika výšivky na plátně barveném indigem a zdobeném vyvazovanou batikou. Nejstarší fěrtúšky jsou vyšity čtyřmi základními barvami – bílou, červenou, zelenou a žlutou, některé pouze červeně a bíle. Sestávají ze dvou polovin spojených bílým nebo bílo-červeným švem, tzv. „stinkem“. Takový fěrtoch je zdoben po dolním okraji a v rozích přiléhajících ke stinku bohatou rostlinnou výšivkou, jež někdy pokrývá skoro celý fěrtoch. Od 90. let 19. st. se fěrtochy šijí také z jednoho kusu plátna nebo sametu a rohová výšivka je nahrazena pouhým květovým pruhem u dolního okraje. Fěrtoch je zakončen nákladnými, až 12 cm širokými chorvatskými nebo uherskými paličkovanými krajkami, tzv. slohu církevního – proplétané červeno-modrými či červeno-zelenými zelenými nitěmi. (Klvaňa, s. 216) Tyto krajky se dovážely z Čech nebo z charvátských vesnic na jižní Moravě. Později jsou nahrazovány širokými bílými, tzv. „tylangrovými“ krajkami tovární výroby.
Fěrtoch se oblékal ke svátečnímu a obřadnímu kroji, tj. k soukenným sukním a červeným kanafaskám. Nevěsta si k černé sukni uvazovala fěrtoch celokrajkový bílý, tzv. „tylangrový“ nebo bílý brokátový zdobený drobnou kytičkovou výšivkou nebo malováním.
zástěrka – z jednobarevného nebo drobně tištěného plátna, většinou po celém obvodu obšitá jednoduchou úzkou krajkou. Obzvlášť atraktivně působí bílé zástěrky zdobené dírkovanou výšivkou, tzv. „kocúrky“. Zhotovují se z nejjemnějšího plátna a v poslední době také z organtýnu – tzv. „sklené“. Starší ženy nosí „kocúrky“ jen střídmě vyšité na plátně světlých odstínů a smuteční „kocúrky“ černé barvy.
K pracovnímu kroji, přes nejobyčejnější rukávce nebo košili, ženy oblékaly také zástěry s laclem, které zastupovaly kordulku.
jupka – krátký kanafasový kabátek obyčejného střihu. Začala se nosit na počátku 20. st., nejdříve jen pro všední dny, postupně se začaly šít z lepších materiálů (sametu) a zdobit krajkami. Takové jupky se nosí i v neděli a ve dny polosváteční. Jejich barevnost je rozmanitá, stejně tak materiál a zdobení. Je-li sukně ušita ze stejné látky jako jupka, mluvíme o tzv. „stejnokroji“.
šátek – počátkem 20. století se zcela přestal nosit bílý, drobně černě tištěný, tzv. lipský šátek. Byl vytlačen červeným nebo černým šátkem tureckým se širokým květovaným okrajem. Podle druhu potisku rozlišujeme „turečáky“ hladké (bez potisku), „kytičkové“ nebo „halúzkové/šlahané“. Šátky velkých rozměrů se ke svátečnímu kroji uvazují složitým způsobem, „rejděním“, který ve vesnici ovládá jen několik žen. Zatímco u jihokyjovské rejdy splývá její dolní konec na záda, rejda na severním Kyjovsku je přehozen přes rameno. Vdané ženy si k zimnímu kroji uvazují tento šátek tzv. „na babušu“ omotáním obou konců kolem krku. Malý „turečák“ se dříve vázal na jednoduchý uzel pod bradu, dnes se však již téměř nenosí. Stejným způsobem se uvazují malé zimní vlněné šátky, lehké plátěné šátky s potiskem, šátky brokátové či velké světlé zimní šátky s třásněmi.
šatka – je součástí kroje polosvátečního, tzv. dožínkového, nebo svátečního stejnokroje. Je výhradně bílá, dírkovaně vyšitá (dnes pouze výšivka bílá, dříve i černá) na nejjemnějším plátně nebo „skle“. Konce jsou zdobeny jemnou bílou krajkou, často drahou paličkovanou (uherskou).
čepec – plátěný čepec, tzv. „drnda“ nebo někde „gargula“ se nosí pod rejdu a šatku, někdy i pod jiné šátky. Dříve příslušel pouze vdaným ženám, od poč. 20. st. jej nosí i dívky. Čepce staršího střihu jsou na lících vystupující. Tento typ se zachoval už pouze v Ratíškovicích. V ostatních obcích je dnes lícní část menší a krajka, která lemuje přední část čepce, těsněji přiléhá k obličeji. U všednějších čepců se setkáme s háčkovanými krajkami a nad nimi s jednoduchou jednobarevnou výšivkou (černou, červenou, modrou, zelenou), krajka svátečního čepce se podkládá lesklou bleděmodrou stužkou a lemuje výšivkou z korálků („patáčků“).
Čepec nevěsty je brokátový, i v týle bohatě vyšívaný a zdobený. Uvazuje se na zátylku širokou vyšívanou nebo malovanou mašli, jejíž konce splývají až k dolnímu okraji sukně.
drúžení - slavnostní úprava hlavy nevěsty a družiček. U nevěsty bílé s myrtovým věncem, u družiček bílé v kombinaci se světle modrou nebo růžovou a věncem z umělých kvítků. Nosí se výhradně k obřadním sukním a pávce.
kacabajka – koncem 19. století nahradily kabátky z bílého flanelu a marýnky. Kacabajky jsou přiléhavější a o něco delší než jupky, šijí se z lepšího materiálu (např. sametu) tmavých barev (vínová, temně fialová, modrá). Manžety a lemování jsou z černého sametu, přizdobují se „parádou“.
kožich – bílý, lemovaný černou beránčinou. Krátký, v předu se šosy, které se překládají do hora a na zádech zapínají na knoflík. Na prsou se spíná dvěma knoflíky, díly se však nepřekrývají, takže je vidět vyšitá přednice rukávců, kordulka i vyšívaná mašle uvázaná v pase, tzv. „opasúvka“. Na zádech je kožich zdoben dvěma bílými koženými střapci, jejichž konce jsou omotány dvoubarevnou nití a stejnou barevnou kombinaci jsou zdobeny švy v okolí střapců.
obuv – dříve vysoké rovné pracovní boty bez podpatku - „jojky“ byly postupně nahrazeny nízkými botami tovární výroby a punčochami. Později ženy ve svátek obouvaly vysoké černé čižmy z jemné kůže - kordovánu, drobounce zvrapené. Paty a na jižním Kyjovsku i nárty bývají vyšity žlutým, červeným a zeleným hedvábím, podpatek je vybíjený zlatými hřebíčky a podkovaný.
vlňák – k všednímu kroji do nepohody tmavý s třásněmi, ke kroji svátečnějšímu černý s bohatou barevnou výšivkou.

Výše uvedené součástky ženského kyjovského kroje se kombinovaly a kombinují v závislosti na nejrůznějších okolnostech a od vesnice k vesnici drobně variují. Vzniká tak nekonečné množství variant, k jejichž prezentaci by bylo třeba daleko většího