Když v září 1972 jsem přijal úkol kronikářsky zachytit minulou dobu nacistické okupace, to jest léta 1939-1945, byl jsem si vědom, že to bude úkol nesnadný, že to bude práce nesnadná. A ona opravdu nesnadná byla. Více než-li jsem předpokládal.
    Než-li jsem vzal pero do ruky, podnikal jsem kroky k získání nezbytného materiálu. Hodlal jsem ho získat především u pamětníků této doby. Oťukával jsem na všech stranách, ať už při náhodných setkáních či záměrnými návštěvami u těchto lidí, posledních mohykánů, jsem vyzvídal, pídil se po údajích a zpovídal. Bylo toho však velmi málo, co jsem touto cestou získával. Většinou to byly věci, které jsem věděl a znal.
    Velmi často jsem na těchto kronikářských výzvědech slýchal tuto větu: “no něco bych sice o tom mohl povědět, ale doporučuji ti, abys se obrátil na toho a toho, tam bys se dověděl víc.” Tato doporučení mně však nepomohla.
    Stalo se mi například, že jsem se obrátil na osobu “A”, která mi doporučila, abych se obrátil na osobu “B”. Učinil jsem tak, ale tato osoba mi doporučila osobu “C”. Když jsem se obrátil na osobu “C” byl jsem doporučen obrátit se na osobu “A”, čímž byl okruh uzavřen a moje putování bylo zbytečnou ztrátou času. Lov na kronikářský materiál úspěšný nebyl a mám-li hovořit mysliveckou terminologií, tak jsem se z tohoto lovu vracel “s bžundou”. Čas ubíhal a já neměl napsáno ani písmenko. Přitom jsem si stanovil termín dokončit tuto práci do konce roku 1972.
    Mé bezvýsledné cesty jsem tím skončil a nastoupil cestu shánění písemného materiálu, což jsem měl stejně v programu. Byla to cesta podstatně úspěšnější, ale také ne právě snadná. Prošmejdil jsem kyjovský radniční archiv, vnikl do kyjovského muzea, do Okresního archivu v Hodoníně, do kyjovské Městské lidové knihovny, kde ředitelka Marie Poledňáková a její “děvčata” mi z regálů vyhledali brožurky Jakuba Kyněry a Antonína Hlavinky. Vypůjčil jsem si písemný materiál z kyjovské odbočky Svazu protifašistických bojovníků a návštěvou u ing. Josefa Zabloudila zmocnil se písemného materiálu, připravovaného pro vydání knihy “Kyjovsko na cestě k socialismu”. K jejímu vydání však nedošlo. Značně mi pomohly písemné elaboráty kyjovských komunistů – soudruhů Popelky, Strýčka, Strmisky, dále pak Mezihoráka, Horáka a Kalouse. Porozumnění projevil s. Vladimír Procházka, který jako dokumentarista věnoval pro tuto kroniku fotosnímky umučených v kyjovském gästehausu.
    Těm všem, kteří mi takto pomohli při zpracování této kroniky, patří můj dík. Nemálo si cením spolupráce předsedy MěstNV soudruha Radoslava Navrátila, který mi nejen vyšel vstříc při vyhledání starých zápisů ze schůzí městské rady a městského zastupitelstva, ale sháněl i cenný dokumentační materiál, konkrétně fotokopie protokolů o identifikaci a zjištění příčin smrti umučených gestapáky v “gästehausu” a rovněž fotokopii protokolu komise posuzující zbytky mrtvol partyzánů z vyhořelé chaty “U Vápenky”. Nemálo si cením spolupráce fotodokumentaristů s. Miroslava Daněčka a Emila Saulicha, kteří obohatili tuto kroniku fotosnímky.
    Poděkování za porozumění a spolupráci si zaslouží tajemník MěstNV s. Jan Štangler, Ludmila Pavelková a Jitka Sobotková. Ti všichni mi byli nápomocni ať už při získávání písemného materiálu v archivu a při opatřování kronikářských rekvisit. Vzpomínám si na besedy se s. Štanglerem, kterému když jsem vylíčil své potíže při zpracování kroniky mně povzbuzoval a dodával chuť k další práci a měl zájem o to, aby časový výpadek v kronice našeho města byl odstraněn.
    Při této příležitosti nemohu opomenout vyjádřit dík i své manželce, která pro mé kronikaření nalezla pochopení a nejen, že trpělivě snášela to, že náš obývací pokoj jsem přeměnil v kronikářskou dílnu plnou poznámkových bloků, knih, fasciklů a kronikářských rekvisit, ale jako kyjovská rodačka a pamětnice doby okupace mi mnohé údaje dovedla objasnit a doplnit.
    Nemám jasnou představu jak posoudí tuto kroniku ti, kteří ji budou číst. Nevylučuji, že budou vzneseny poznámky a připomínky, že mnohé události jsou zachyceny neúplně nebo vůbec chybí. Kritikům dávám zapravdu. Mnohé a jistě i důležité údaje by se mohly v kronice objevit. Ale není dnes už časový odstup příliš velký? Vždyť tomu bylo letos v roce 1972 již 33 roků, které uplynuly od začátku okupace a 27 let od jejího skončení. Řady pamětníků této doby značně prořídly a těm žijícím hodně prožitků z této doby z paměti vyprchalo. A co zejména – na tuto strastiplnou dobu neradi vzpomínají. Soudím, že tato okolnost byla jednou z příčin, proč až doposud nikdo tuto dobu kronikářsky souhrnně nezachytil.
    Dopisuji poslední řádky této kroniky. Připomínám si citát Alexeje Arbuzova: “Abychom plně pochopili a ocenili dnešní den, musíme se podívat, co bylo včera.” Mám pocit, že o tom co bylo včera jsem v této kronice určitý obraz zachytil.