Tato kronika je historií nového Kyjova, Kyjova z údobí socialismu. Neuškodí, zopakujeme-li si i jeho minulost.
    Kyjovsko bylo osídleno již v pravěku, jak o tom svědčí různé nálezy, zachráněné prvními sběrateli, jako byl ředitel gymnasia Josef Klvaňa. Letopočet ohromující – starší doba kamenná (paleolit 600.000 až 10.000 let př. n. letopočtem). Z nejstarší kultury, volutové (podle ozdob na keramice) jsou nálezy z Bohuslavic. Zvoncovitá kultura (podle zvoncovitých pohárů) se nalézá u Svatobořic i ojediněle v Kyjově.
    V Kyjově byl unikátní nález (z r. 1946) při kopání základů pro komín kyjovských skláren a to džbán tzv. baalbergského typu, se zajímavým obsahem, stroužkami česneku. To se ještě nikde neobjevilo!
    Hroby se šňůrovou keramikou byly v Kyjově také nalezeny. Únětické pohřebiště (keramika má hladký povrch a ucha co nejníže) bylo odkryto již roku 1886 při stavbě dráhy u Kyjova a bylo bohaté obsahem jako bronzovými náušnicemi a jehlicemi, koflíčky a hrnky i džbánky. V městské cihelně bylo nalezeno roku 1926 Josefem Šínem 16 hrobů této únětické kultury (2000-1000 l.).
    Z lužické kultury, jejímž znakem je spalování mrtvých a ukládání popele v nádobách (popelnicích) do země, byla v Kyjově nalezena sekyrka. Z kultury keltské, ze 4. století – to doba železná zatlačuje bronzovou, jež se projevuje ještě v ozdobách a mincích, kdežto železná v nástrojích a zbraních – nemáme větších zatím nálezů, osídlení bylo více k jihu, Svatobořice, Mistřín.
    Z doby římských bojů s Germány, již pronikali do našeho kraje, se nacházely ojediněle mince. Ze slovanského osídlení, jež vynikalo již vysokou řemeslnou výrobou, se zachovaly památky z okolí Kyjova, nejvíce od Strážovic. Až z doby Cyrilo-metodějské bylo v Kyjově odkryto menší pohřebiště. Byly tam nalezeny mimo zbraní i skleněné perle a bronzové náušnice a prsten. Společenské zřízení u nejstarších Slovanů bylo rodové, v čele se stařešinou. Výrobní prostředky byly společné. Rodové zřízení vlivem vývoje se rozkládá, rody se slučují v kmeny a vůdci kmenů se obklopují vojenskou družinou, která má stále větší soukromé vlastnictví a tak na jeho základě vzniká v dalším vývoji feudální šlechta.
    První státní útvar na našem uzemí – říše Velkomoravská. Sjednocení kmenů znamená upevnění feudalismu v ní a vstup naší země do historie. První písemné zprávy o nás (fuldské anály) znamenají konec pravěku u nás. Všechny památky z pravěku jsou uloženy v kyjovském městském museu.

    V době říše Velkomoravské bylo sídliště v místě dnešního hřbitova nad zámečkem. Co se událo po zániku Velkomoravské říše v 10. století, kdy o moc nad naší zemí zápasili Uhři s Poláky, zatím nevíme. Až v 11. století je Kyjovsko připojeno k říši Přemyslovců. Zpustošený kraj byl znovu osidlován a to ze Znojemska (podle názvů Kyjovice-Kyjov, Vracovice-Vracov) a z Valašska (Kelč-Kelčany). Tehdy Kyjov byl trhovou vsí.
    První písemná zpráva o Kyjově je v listině z roku 1131 biskupa olomouckého Zdíka, obsahující soupis církevního majetku a hradní obvod (břeclavský a spytihněvský). Přímo o Kyjově jedná listina z roku 1126, kdy kníže olomoucký Václav dává trhovou ves Kyjov benediktinskému klášteru Hradisko u Olomouce. Za opata Michala byl v Kyjově vystavěn románský kostel (na dnešním starém hřbitově), přestavěna stará dřevěná tvrz a založeno náměstí. I mlýn byl na nově zřízené strouze (zasypané roku 1942) postaven jako dobrý zdroj příjmů pro pány (feudály). Roku 1248 byl Kyjov opevněn. Byl to jen příkop a vnitřní val s palisádovou ohradou. Národnostně byl v této době Kyjov český. Jako městečko měl právo na nižší soudnictví. Často byl také svými majiteli zastaven různým světským pánům jako Ctiboru Pluhu z Rabštejna aj.
    Města se začínají stávat mocnou společenskou silou rozvojem řemesel a obchodu. Ovšem i ve městech jsou společenské rozdíly mezi měšťanstvem a chudinou a často dochází mezi nimi ke třídním rozporům. Chudina žije v nelidských poměrech, v brlozích, živoří a je stále všemi utiskována. Není divu, že se spojuje s venkovskou chudinou a dává se do boje s utiskovateli v husitské revoluci. Husitská revoluce má více kořeny sociální než náboženské.
    Ohlas na smrt Mistra Jana Husa byl i v Kyjově velký, protože zástavním pánem Kyjova byl v té době pan Oldřich Skála z Lulče, který byl mezi pány, doprovázejícími M.J. Husa do Kostnice. Od roku 1416 se již přijímá mezi stoupenci podobojí. Pevnou oporou husitství byla ves Milotice, jejíž pánové z Moravan se přidali na stranu Husitů. Husitské boje se odehrály i v Kyjově, když byl Kyjov obléhán roku 1424 vojskem biskupa olomouckého Jana Železného. Další plenění postihlo Kyjov od vojska rakouského vévody Albrechta. Tehdy 50 měšťanů kyjovských bylo utraceno. Po válkách husitských vznikala velká panství, protože šlechta se zmocnila církevní půdy a opuštěných gruntů. Venkovskému obyvatelstvu bylo zakázáno stěhovati se do města. Kyjov znovu trpěl za válek českouherských – mezi Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem.
    Teprve v 16. století za období poměrného klidu nastává Kyjovu doba rozvoje. Roku 1539 přestává být Kyjov církevním majetkem kláštera Hradisko u Olomouce a stává se majetkem Jana Kuny z Kunštátu, potom roku 1544 neblaze proslulého Jana Kropáče z Nevědomí. Z jeho poddanství hodně utiskovatelského se město vykoupilo roku 1548 za 900 zlatých. Král Ferdinand je přijímá mezi města komorní – královská. Město splatilo rozšířenými trhy dluh a začalo stavět radnici a zlepšovat opevnění novými branami, Svatoborskou a Podkostelní. Roku 1567 obdrželo město právo posílat posla na stavovský sněm jako město královské. Kupuje poddanské vsi Vřesovice a Bukovany. Město bohatne z trhů a pěstování vinic. Největší rozkvět Kyjova byl za purkmistra Václava st. Bzeneckého.
    Na Kyjovsku bylo tehdy rozšířeno hodně luterství a českobratrství. První bratrská obec v Kyjově byla v roce 1535, ale už 1576 byl bratrský sbor uzavřen a bohoslužby se konaly v Nětčicích až do roku 1579, kdy byl bratrský správce vypovězen. Bratří trpěli velkým pronásledováním, rovněž i luteráni kteří měli také faru v Kyjově. Náboženský komunismus byl zaveden u novokřtěnců – habánů, kteří přišli z Německa po potlačení selské vzpoury. Žili více v okolí Kyjova a jejich morálka byla vysoká a příkladná.
    V Kyjově bydleli také židé, kterých roku 1584 se čítalo na 60. Bydleli v oddělené čtvrti, v ghetu a museli na šatech nosit jako označení žluté kolečko. Zaměstnávali se obchodem a tak úspěšně, že často vzbudili nepřízeň městských pánů, kteří usilovali o jejich vystěhování. Židé se vykupovali penězi, neboť mnozí mezi nimi byli věřiteli okolní šlechtě, peněz měli mnozí dost a platili pak za celou náboženskou obec.
    Kyjov byl znovu zpustošen roku 1605 hordami Bočkajovců. Jejich vůdce, uherský velmož Štěpán Bočkaj bojoval proti Habsburkům a zpustošil i celou jižní Moravu. Válka třicetiletá poznamenala i Kyjov skoro smrtelně. Od roku 1619 až do roku 1645, kdy bylo město vypleněno naposled Švédy, byly doby nebezpečí a neklidu. Roku 1680 za války kuruců (uherských povstalců, vedených Emerichem Tökölym a podporovaným Turky), vypukl mor. Po této strašné epidemii byla na paměť postavena kaple sv. Rocha, směrem k Vlkoši za městem. Ještě roku 1705 se kurucové pokoušeli pokořiti si město, ale to se jim uhájilo. Po dlouhé a kruté zimě, po neúrodě vypukl zase mor. Zdálo se, že strastem nebude konec.
    Rekatolisace se v Kyjově projevila zesílením moci katolických kněží. Byly postaveny dva kláštery – kapucínský s kostelem 1719-1721 a piaristický 1756. Reformou Josefa II. byl v Kyjově kapucínský klášter zrušen roku 1784 a kostel se stal farním. Piaristé zřídili ve svém klášteře gymnasium a tak byl jejich klášter zachován.
    Napoleonské války se také dotkly Kyjovska, města samého jen průchodem císařských vojsk. Ideje francouzské revoluce přes všechnu snahu reakční vlády, potlačující vše pokrokové, se prostřednictvím vojáků dostaly přece mezi lid, tehdy ještě robotující a vzbuzovaly velké naděje. Loupení a pustošení kraje kolem Žarošic a Ždánic francouzskou armádou, sice tyto naděje značně oslabilo – a už lid nevěřil v osvobození francouzskou armádou od vrchnosti, ale jiskra touhy po svobodě neuhasla. Rozklad feudalismu postupoval nezadržitelně průmyslovou revolucí, změnou pracovních prostředků a vytvořením nové společenské síly, dělnictva jako třídy.
    Bída vyháněla lidi za prací i hodně daleko, do Vídně, do Uher i do Německa. Formanská živnost, pěstovaná v Kyjově, byla oslabena stavbou železnic, ale přece ještě kvetla na kratší vzdálenosti, například k vlaku do Písku, jímž vedla trať do Vídně. Ostatní dopravu obstarávala pošta, která měla sběrnu dopisů v Kyjově. Do Bojkovic se vozila od Strážovic železná ruda, když tam hrabě Larisch-Mönich postavil železárnu s vysokou pecí. Lignitové doly byly otevřeny roku 1844 a první horníci přišli ze Slezska, aby zdejší zaučili.
    Po revoluci 1848, kdy byl rolnický stav zbaven roboty, ovšem za výkupné, nastaly i změny správní. Kyjov se stal od roku 1848 sídlem okresního hejtmanství a soudu. Toho roku skončily staleté spory mezi měšťany a předměšťany, sídlícími za hradbami, kteří byli považováni od měšťanů za jejich poddané a nutili je i k robotám. Zrušením magistrátu vymizel rozdíl mezi obyvateli města a byl i posílen český živel ve městě, protože předměšťané pocházeli z vesnic a proto byli českým živlem, proti měšťanům, kteří byli Němci nebo poněmčení. Boj o český Kyjov je zaznamenán v I. dílu kyjovské kroniky.
    Zmíním se ještě o hospodářských poměrech města. Kyjov byl městem zemědělským a méně se, mimo židy, provozoval i transitní obchod. Rolníci sami vozili své produkty na trhy až do Brna a Prostějova, kyjovští řemeslníci jezdili také na jarmarky do dalekého okolí. Rozvoj hospodářský nastal až po roce 1850, kdy byly zakládány lihovary, pivovary a cukrovary, ale kyjovský cukrovar trval jen od roku 1846 do 1863, kdy byl zřízen nový cukrovar v Kelčanech. Přímo v Kyjově byly otevřeny roku 1844 hrabětem Salmem doly. Řemeslná výroba se rozvíjela lépe po zrušení cechů roku 1859 a místo nich až roku 1884 byla zřízena řemeslná společenstva. Sklárna, založená nejprve 1856 u dnešního vodojemu, byla přemístěna do Kyjova a stala se dobrým odběratelem místních pískovišť a lignitového uhlí.

    Průmysl v Kyjově byl zastoupen sklárnou, která patřila bratřím Reichům a ti měli sklárny i v Polsku, takže v Kyjově byli zastoupeni jen správci. Sklářští dělníci byli hlavními nositeli probouzejícího se dělnického uvědomění a také na ně prostřednictvím polských sklářů, po neúspěšné stávce uprchlých až do Kyjova (s. Gajdušek), zapůsobil ohlas ruské revoluce z roku 1905. Nejvíce utiskovaní učni a pomocníci ve sklárně se zvedli k revolučnímu protestu a stávkovalo se. K nim se přidali i skláři, takže ve stávce už bylo 600 dělníků. Stávka byla potlačena četnictvem, ale revoluční duch nebyl zničen, skláři se začali organisovat a založili si odborovou organisaci a sociálně demokratickou stranu.
    Poměry v Salmových dolech nebyly pro dělníky také příznivé, pracovali jen ručně a často ve vodě, takže i u nich měly ohlas revoluční myšlenky a na základě jich se organisovali. Děti a mládež proletářů se seznamovali s otázkami dělnické třídy ve vlastní tělovýchovné organisaci.
    Světová válka přiostřila rozpory mezi kapitalismem a dělnickou třídou. Pracovalo se, mimo doly, omezeně, za mzdu nebylo možno koupit ani nejnutnější a tehdy ženy jako matky nejvíce postižené, se bouřily a dožadovaly se spravedlivých přídělů. Při jedné takové manifestaci zalezl i hejtman před nimi do skříně, byl však objeven a pořádně zcepován, až slíbil nápravu. V rozdělovně na lístky potravinové vládl všemocně podúředník Henčl, který mnoho přiděleného zboží keťasky zašantročil. I jeho dělnické ženy často bojkotovaly.
    Začátek republiky byl nadějí dělnické třídy, která si chtěla vládnout po vzoru ruských dělníků, ale byla buržoasií zklamána. Klíčový průmysl nebyl znárodněn a pozemková reforma dopadla bledě. Dělnictvo stávkovalo a jen tak dosáhlo aspoň minima svých požadavků. Horníci stávkují v roce 1920 až 1922 a přesto, že poslední stávka trvá tři měsíce, dosahují ze snížené mzdy 20%, jen na 15%. Tak těžce se každá koruna vymáhala z kapitalistických zisků!
    Roku 1921 se na dole zakládá první buňka levice sociálně demokratické strany, strana KSČ a prvními členy jsou bratři Cahlíkové, František Šušák, Štěpán Zbořil a bratři Doležalové. Stávají se terčem bojkotu od pánů a zakoušejí často i nepochopení spoludělníků, za jejichž zájmy bojují. Strana KSČ byla založena i ve Sklárně.
    FDTJ – Federovaná dělnická tělocvičná jednota byla založena i v Kyjově a ideovým vedoucím byl s. Matěj Hofr, krejčí. Zároveň byl založen Svaz proletářských bezvěrců. Roku 1925 byla v Kyjově založena Společnost pro kulturní a hospodářské sblížení s Novým Ruskem, jejímž ústředním předsedou byl Dr. Zdeněk Nejedlý.
    Řádné ustavení Svazu přátel SSSR bylo až v roce 1930 a obětaví pracovníci jako manželé Vymlátilovi, s. Aloisie Vavříková, s. Antonín Hudec a jiní byli nadšenými propagátory a kolportéry tisku Světa sovětů. Schůze a besedy Svazu byly hojně navštěvováni zájemci, ač na každé byl přítomen politický komisař, který si zaznamenával každou jen trochu podezřelou větu a často řečníka napomínal nebo hrozil schůzi rozpustit. Přednášky s. Hudce byly zvláště zajímavé, protože pobyl v Rusku nějakou dobu po revoluci.
    Krise se stupňovala a trvala přes čtyři léta. Sklárna pracovala omezeně, i doly a dělníci byli propouštěni. Pobírali podporu “žebračenky” – 10 Kč pro svobodné a 20 Kč pro ženaté týdně. Tábory a pochody hladu se množily, ale situace se nelepšila. Krisí byl zachvácen i střední stav, obchodníci a živnostníci, i rolnictvo. Živnostníci pracovali pod cenu, nabízeli své služby známým, získávali odběratele dlouhými a malými splátkami a těžce zápasili s konfekcí a hlavně s Baťou, který na úkor dělníků stále snižoval ceny zboží. Rolníci se vraceli z trhů s plnými náklady a už ani židé za směšně nízké ceny nenakupovali! A do Mlýnů se přiváželo obilí až z Kanady. Dluhy a exekuce byly černým průvodcem těchto vrstev. Zatím velkým kapitalistům se odpisovaly milionové daně.
    Od roku 1929 se vyplácely starobní důchody, ač zákon o starobním a invalidním pojištění byl odhlasován už v roce 1924 a v platnost vešel 1926. Jaké byly? Nejvyšší důchod byl 142 Kč měsíčně a dělníci starší 60 let nebyli do pojištění pojati a po dovršení 65 let brali 50 Kč měsíčně. Pojištění rolníků bylo sice uzákoněno, ale zůstalo na papíře.
    KSČ se snažila vytvořit jednotnou frontu proti fašismu, který své drápy rozpínal i u nás. Jeho předsedou byl kyjovský rodák, bývalý generál československých legií v Rusku R. Gajda (Rudolf Geidl) a v Kyjově byla také založena menší fašistická organisace, jejímž účelem bylo rozbíjet komunistické akce a jiné schůze, kde se mluvilo proti fašismu. Boj španělských demokratů měl ohlas i v Kyjově, kde se na ně konaly sbírky a kolportoval se časopis (s. Vavříková) “Španělsko”, vydávaný Světem Sovětů. Za podezření verbování mladých do španělské interbrigády byl s. Antonín Popelka odsouzen na 14 dní vězení v Uherském Hradišti.
    V květnu 1938 byly vypsány obecní volby a v nich se projevil velký přesun do leva. V obecním zastupitelstvu měla strana KSČ čtyři mandáty. Česká buržoasie však ze strachu před komunisty paktovala se i s Hitlerem, přivedla to k Mnichovu a na čas, rozpuštěním KSČ, zachránila i sebe. “Lepší Hitler nežli Stalin”, bylo její heslo. Komunističtí zástupci byli ze všech volených orgánů propuštěni. Strana KSČ přešla do ilegality. Strana v Kyjově navázala styky s vedoucími krajskými funkcionáři až v srpnu 1939. Schůzky bývaly v bytě s. A. Šmída v Kollárově ulici a tam byl také ustanoven ilegální výbor strany se šesti členy. Předsedou byl s. Antonín Popelka, členové Josef Navrátil, Oldřich Vrbík, František Strýček, Slezák a Jaromír Pavláček. Schůze se konávaly i u s. Konečného v Nětčicích, kde se soudruzi od s. z krajského výboru v Hodoníně dovídali o plánu práce, jako rozmnožování a rozšiřování letáků, které dostali od brněnských studentů, rozprodej brožur dodaných z krajského výboru a vybírání příspěvků pro podporu ilegální činnosti strany a k podpoře rodin uvězněných soudruhů. Byla to činnost, která ohrožovala život těchto pracovníků na každém kroku. Již v listopadu bylo přerušeno spojení s krajským výborem, když byl zatčen s. Seiler jako spojka a v prosinci s. Antonín popelka a 1. února 1940 byli zatčeni ostatní členové výboru. Dva měsíce byli vyslýcháni nelidsky v Kaunicových kolejích, pak byli odvezeni k soudu do Vratislavi a odsouzeni na 2 až 6 let káznice.
    Ostatní soudruzi se nedali zastrašit a sestavili si druhý ilegální výbor strany, jehož předsedou byl Valentin Rudický a členové Šušák František, Strmiska Rudolf, Hofer Matěj a Josef Urbánek. Činnost se opakovala a byla podporována i nestraníky. Pokračovalo se v ní i po zatčení předsedy s. Rudického a jeho manželky. V červenci 1943 byli zatčeni v chatě sklářů u Kameňáku dva tam se skrývající soudruzi, kteří byli ve spojení s krajským výborem v Brně a odtud přiváželi ilegální tiskoviny.
    V roku 1944 byli zatčeni další ilegální pracovníci strany s. Strmiska, Hofer, Doležalové, Šušák, Strýček Jindřich, Josef Urbánek, Strýček, Havliš Jindřich, Krmenec a jiní z okolí. S. Josef Navrátil byl zatčen roku 1940, propuštěn a znovu zatčen roku 1941 a držen ve věznici Breslau. Poslední ilegální výbor byl utvořen v červnu 1944 a tvořili jej zkušení soudruzi, prošlí káznicemi a koncentračními tábory a proto pracovali velmi obezřetně, odhodláni raději zemřít, než prozradit další soudruhy. Obětí do této doby již bylo nesmírně mnoho. V té době se získávala k ilegální práci i spolehlivá inteligence jako prof. Jaromír Bělič, Karel Kabrhel, technický úředník ze Skláren, Melich Jaroslav, rovněž ze Skláren a JUC S. Skřivánek. Spojkou s krajským výborem strany tentokrát v Gottwaldově (Zlíně) byl s. Mečl-Matěj z Mistřína, týdně odtud z práce dojíždějící a dobře soudruhy o úkolech informující. Byl v prosinci umučen v plynové komoře, ale nikoho neprozradil, tak byl pevný. V té době bylo navázáno spojení s ilegální důstojnickou organisací prostřednictvím s. Běliče a byl vytvořen ilegální ONV se členy Vrbíkem Oldřichem, Strýčkem Františkem, Běličem Jaroslavem, Kabrhelem Karlem a Marečkem Františkem. Byla připravena místnost v domě obchodníka Procházky (sekretariát národního souručenství) a dva totálně nasazení studenti ve Sklárnách měli tam zatím pracovat (Jaroslav Hofer a M. Strýček). To se již bojovalo o Kyjov, takže po jeho obsazení, byl ONV již v budově okresu při práci.
    S Rudou armádou přišel i delegát vlády NF s. Otta Šling který s komunisty zvlášť projednal, jak dále postupovat při ustanovování NV a organisací KSČ. Seznámil soudruhy s Košickým vládním programem a s tím, že budou ještě další tři politické strany. První stranická schůze KSČ byla první neděli, na ní se sešli komunisté z okolí a informační přednášku měl s. Ing. Konečný. Potom byly ustaveny stranické organisace i na vesnicích a ve Sklárnách první závodní organisace. Na podzim byla svolána první okresní konference KSČ, na které byl zvolen první okresní výbor a první tajemník s. Oldřich Trunec, organisační s. Miloslav Strýček na dobu jednoho roku. Komunisté po trnité cestě přišli už skoro k svému cíli, že mohli svobodně jednat a vést otevřený boj za socialistický stát.
    Těžký boj na Kyjovsku neskončil, venkov byl po smazání agrární stopy většinou lidovecký, město se svou inteligencí národně socialistické a k této straně se přidávaly i střední vrstvy. Sociální demokraté se projevovali protikomunisticky a spojovali se s ostatními stranami. Průmyslu bylo málo a proto bylo i málo uvědomělého dělnictva, které se spojovalo s drobnými rolníky a tak posilovalo svou posici až ke konečnému vítězství – Vítěznému Únoru 1948.