Služby obyvatelstvu, a to nejen občanům našeho města, ale i občanům okolních vesnic poskytují v prvé řadě Komunální služby města Kyjova. V roce 1971 byl ředitelem tohoto podniku s. Eduard Svozil. Podnik měl celkem 207 zaměstnanců, z toho 113 žen, 72 mužů a 22 učňů.
    Provozovny jsou roztroušeny po celém městě v namnoze nevyhovujících, starých a mnohých hygienicky závadných objektech. Vedení podniku proto dlouho usilovalo o vybudování nového, dnešním požadavkům odpovídajícího objektu, ve kterém by mohly být provozovny soustředěně umístěny a vybaveny novým, respektive vhodným zařízením.
    V roce 1971, po předcházejícím řízením a jednáním s projektanty, bankou a jinými institucemi, bylo konečně přistoupeno k zahájení stavby. Na staveništi nastal čilý stavební ruch, stavba rychle a slibně pokračovala, bohužel jen v letním období. S blížící se zimou stavební ruch zcela ustal, ku konci roku byl objekt vybudován v hrubé stavbě. Nehodlám dělat proroka, abych uvedl dobu dokončení stavby tohoto objektu, čímž by poskytování služeb doznalo podstatného zlepšení.

Přehled o provozovnách Komunálních služeb v roce 1971

Ekonomické výsledky Komunálních služeb v roce 1971

    V jednotlivých provozovnách mají Komunální služby rovněž zařazeny učně. Je to celkem 22 učňů. Výchova tohoto učňovského dorostu je však prováděna v zařízeních jiných podniků s učňovskými středisky. Náklady spojené s výchovou učňů jsou hrazeny podnikem a činí cca 800 Kčs měsíčně na jednoho učně. Komunální služby vyučují tyto obory: holič-kadeřník, pánský a dámský krejčí (krejčová), kominík, zasklívač, malíř-natěrač a kameník.
    Zaměstnanci podniku v roce 1971 využili rekreace v rekreačních střediscích a ozdravovnách. Rekreační poukaz obdržel (nedopsáno). Podnik poskytuje dětem svých zaměstnanců pionýrskou rekreaci ve spolupráci s jinými závody.
    V podniku je rozvinuta socialistická soutěž jak vnitropodniková tak i okresní. V podniku je brigáda socialistické práce (BSP) a 12 kolektivů z jednotlivých provozoven obdrželo titul “Provozovna včasných a kvalitních služeb”. V roce 1971 získal podnik titul “Podnik 25. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou”.
    Kromě služeb, které Komunální služby města Kyjova poskytují obyvatelstvu, jsou v našem městě tyto další podniky, respektive provozovny:
    Pro opravy osobních automobilů slouží mimo autoopravny Komunálních služeb dvě další opravny (servisy). Je to Autoservis Škoda, zřízený závodem ČSAD. Je to nejlépe vybavená autodílna v našem městě. Slouží výhradně pro opravy automobilů značky Škoda.
    Druhou autoopravnou je Autoservis Wartburg, rovněž poměrně dobře vybavený i pro generální opravy vozů značky Wartburg.
    Prádelny a čistírny města Brna mají v našem městě svoji pobočku, kde sice čištění textilií neprovádí, ale pravidelně svými auty do Kyjova přijíždí, textilie odváží do své čistírny a vyčištěné dováží. Čistírna je hojně navštěvována a její služby používají nejen naši občané, ale i obyvatelé okolních vesnic.
    Pro opravy obuvi slouží v našem městě dvě opravny.
    V roce 1971 byly stále v provozu dvě opravny klobouků. Jsou to staré soukromé firmy dvou “mohykánů-kloboučníků” pana Studeníka a pana Sotoláře. Kromě oprav pánských klobouků a jejich “přeformování” na “módní vzory”, specialitou těchto dvou stařičkých kloboučníků je pořizování z dodaného materiálu “širůčků”, tj. klobouků ke slováckým krojům.
    Poněkud méně obvyklé služby obyvatelstvu poskytuje Půjčovna divadelních a maškarních kostýmů. Půjčovna vlastní na 2.000 kusů těchto kostýmů.
    Velmi vyhledávanou provozovnou občanů nejen našeho města, ale i obyvatelů obcí širokého okolí je podnik Fotografia Kyjov, filiálka Družstva fotografů Gottwaldov. Vedoucím filiálky v roce 1971 byl s. Emil Saulich. Filiálka má 8 stálých zaměstnanců. Tržby v roce 1971 přesahovaly 650.000 Kčs. Filiálka získala v roce 1971 titul BSP. Vedoucí byl vyznamenán OV NF Hodonín pamětní medailí. Kolektiv zaměstnanců zúčastnil se výstavy “50 let KSČ” v Praze.
    Řadu dalších služeb obyvatelstvu poskytuje Okresní průmyslový podnik Hodonín, který má v našem městě celkem 8 provozoven roztroušených po celém městě.
    Při “lovu kronikářského materiálu” o těchto provozovnách zažil jsem příhodu, kterou nemohu v kronice zamlčet. Zašel jsem do provozovny OPP, Výroba doplňkového nábytku, abych vyzpovídal vedoucího s. Františka Lupače. Zaklepal jsem na dveře jeho kanceláře, tam jsem ho ale nezastihl, proto jsem ho šel hledat do některé dílny. Na dvoře jsem se setkal s mužem v modrých montérkách, kterého po pozdravu jsem se tázal, kde bych mohl najít vedoucího. “Ano, je tady v této dílně, ale musím vám říct, že je dnes načisto chudák zdrcený, ona mu včera večer umřela stařenka. Ona to byla moc hodná ženská, měl ju velice rád, moc ho její smrť dojala a fčil má eště starostí plnů hlavu s obstaráváním pohřeba, dal aji tisknůt parte, šak teprv před chvilků se vrátil z tiskárně a taky z té květinové síně, kde dal dělat smuteční věnec.” “To snad abych ho za takových okolností ani neobtěžoval” poznamenávám, ale muž v montérkách mi říká: “Ale enom za ním běžte, když né nic inšího, tož mu aspoň vyslovte sústrasť a trochu ho potěšte v jeho zármutku. Já sa vám přiznám, že z té smrti tak hodné stařenky su taky velice zarmůcený a přemýšlám, esli bych jí taky neměl kúpit věnec nebo aspoň nějakú kyticu na hrob.”
    Po těchto smutných informacích jsem vešel do dílny, kde vedoucí provozovny opravdu byl. Ten mne jako starého známého srdečně vítá a nemám naprosto žádný dojem, že je to tvor nešťastný, jak jsem z řeči muže v montérkách usuzoval. Nicméně při ruky podání mu vyslovuji soustrast nad ztrátou jeho milé stařenky. Ten však na to reaguje srdečným smíchem a dodává: A kdo vám říkal, že mi umřela stařenka, dyť dnes ráno sem jí eště brůsil motyku, že půjde okopávat vinohrad. To vám o té stařence nacigáněl ten kujón Maňák.” Při vyslovení jména Maňák jsem byl doma a vzpomněl jsem si na četné legrační historky bratří Maňáků, které by nepochybně dobře dovedl popsat Zdeněk Galuška, autor knihy Slovácko sa súdí.
    Pochmurná nálada ze mne rázem spadla a právě prožité “maňákovštině” jsem se musel upřímně zasmát. No ale i “kronikářský lov” se mi zdařil. O provozovnách OPP jsem získal potřebné údaje a tak mohu zaznamenat:

- Provozovnu Výroba doplňkového nábytku vedl s. František Lupač. Zaměstnáno zde bylo v roce 1971 12 dělníků, 3 dělnice a 4 učni.
- V provozovně Oprava elektrických spotřebičů a navijárna motorů byl vedoucím s. František Svoboda, zaměstnáno zde bylo 12 dělníků.
- V Radiotelevizní službě byla vedoucí s. Věra Veselá. Bylo zde 17 pracovníků, z toho 5 žen.
- Provozovna Kožené zboží – brašnářské a čalounické opravy měla vedoucí s. Martu Šťastnou. Bylo zde 16 zaměstnanců.
- V Kartáčnictví byl vedoucím s. Josef Chytil, byly zde 3 pracovnice.
- Opravna chladících aparatur měla 3 zaměstnance, vedoucí s. Zbořil.
- Další provozovny Oprava punčoch a Oprava obuvi měly po 1 zaměstnanci.

    Od s. Lupače, který je současně předsedou ROH všech kyjovských provozoven, jsem se dověděl, že jsou zapojeni do soutěže o nejlepší provozovnu OPP, že všichni dělníci se přihlásili do soutěže o nejlepšího pracovníka provozovny, že všechny kyjovské provozovny poskytují služby obyvatelstvu k plné spokojenosti a bez reklamací.
    Když po skončeném intervievu jsem opouštěl kancelář, spatřil jsem na dvoře muže v montérkách, taškáře Maňáka. Nedalo mi, abych na něj nezavolal: “Tož ten funusový věnec stařence Lupačové nekupujte, místo něho jí kupte novů motyku na okopávání vinohradu.”