Vláda věcí tvých se navrátila do rukou tvých, ó lide český. Ano, už uběhlo třicet let od dnů, ve kterých se naplnila tato věštecká slova. Rok 1975 je rokem, ve kterém slavíme 30. výročí osvobození naší vlasti od hitlerovské fašistické okupace. Slavíme tím třicáté výročí heroického postupu a konečného vítězství nad fašismem, kterého dosáhla slavná, sovětská Rudá armáda. S oslavou osvobození a dnů vítězství si uvědomujeme, že toto vše překročilo rámec našich národních oslav, že oslavy patří všemu pokrokovému lidstvu celého světa. A čím ve větší míře jsou oslavy “30. výročí”, jak jim zkráceně říkáme, oslavami světovými, tím více vyniká skutečnost, že můžeme oslavovat třicetileté budovatelské dílo lidu naší vlasti.
    Co všechno bylo za ta léta v naší zemi vybudováno! V samotném Kyjově bylo možno pozorovat den ze dne narůstající a nebývalé změny. Dnes se celý Kyjov stal vlastně jedním staveništěm. Rozrůstá se do všech stran za bývalé hranice Kyjova a jako by bytněl i uvnitř. Přibývá dalších a dalších domů a účelových staveb, které vyplňují proluky ve výstavbě. Nejen se doplňuje zástavba. Mizí staré domy, které dosloužily a na jejich místě vyrůstají nové byty a zařízení.
    Zdokonalují, rozšiřují a modernizují se průmyslové objekty. Spolu s bytovou výstavbou se rozšiřuje síť obchodů a prodejen. Mnohé se změnilo nejen v ulicích města Kyjova. Už docela vymizely formanské povozy z ulic, vymizeli však také koně z ulic a hlavně z polí. Ulice ovládla auta, na polích vládne neomezeně traktor, kombajny a další zemědělská technika. A jestliže se ještě na polích v době sklizně obilí krčí obilní kopka zvaná “panák”, je to jen řídká výjimka. A jako nezmění výraz obličeje drobná piha, pak tyto “panáky” nejsou sto změnit pravou tvář polí na Kyjovském katastru: Kyjovská pole dnes zrcadlí plně charakter zemědělské velkovýroby.
    Pokrok městských ulic a života v nich, pokrok na polích, v závodech, obchodech a dílnách, to je charakter našeho města, které se raduje z výsledků své svobodné práce a ze svých úspěchů.
    Ovšem najdou se ještě jednotlivci, kteří názory občas vyslovovanými připomínají známé úsloví o ptácích a vlastním hnízdě. Takoví nesnáší radost tohoto druhu a původu. Při nich neradostně mlčí. Ale jakmile se domnívají, že si to mohou dovolit, ihned utrousí: “Pokrok jde celým světem, ani my jsme se mu nemohli vyhnout.” Ale nechme tyto proroky u jejich názorů. Nepřeme se s nimi, která země, kapitalistická či socialistická, je na vyšší úrovni po technické stránce.
    Kdož máme zájem o výsledky, úspěchy našeho socialistického společenského zřízení, podívejme se především blíže na naše občany, na naše známé. Podívejme se na ně i jako na neznámé lidi, ale podívejme se na ně jací jsou vcelku. Není nutné hledat změny v tom, jak chodíme oblíkaní, kolik aut a jiných předmětů osobní spotřeby nás obklopuje. Podívejme se na sebe na všechny lidi, jaká se to s námi všemi stala změna. Na všech úsecích, v továrnách, na polích, v kancelářích, v obchodech a ve zdravotnictví, všude chtějí býti naši lidé lepší než dosud. Drtivá většina lidí, spoluobčanů, chce býti prospěšnější sobě, svým spoluobčanům, této své socialistické společnosti.
    Je samozřejmé, že najít metodu, jak sebe zkvalitnět, jak být prospěšnější celku, bylo nejsnazší mezi dělníky ve výrobě. Dnes však osvědčená metoda socialistické soutěže, zvlášť o vyšší její formu, soutěž o titul Brigáda socialistické práce či Kolektiv vzorné obsluhy a podobně, nejsou cizí na všech pracovištích. I v nevýrobní sféře. Je možno zaznamenat nejeden případ, že příslušníci bývalých středních vrstev, inklinující v dřívějších dobách ke spojenectví s buržoasií, se dnes stávají spojenci dělnické třídy.
    Nastolená jednota našich spoluobčanů vyrostla na skutečnosti, že u nás už není vykořisťování, že nové výrobní vztahy jsou pevné, dále se upevňující tendencí. V celé společnosti, u všech lidí převládá a panuje touha po mírové práci. A protože nositelkou těchto tužeb lidu je Komunistická strana Československa, vzrůstá vzájemná důvěra mezi stranou a lidem. Věc socialismu se stává věcí stále většího počtu našich obyvatel. Lidé ovšem nepřestali býti lidmi. Lidmi se všemi pochybnostmi a náchylností podlehnout různým vlivům. A když tedy nepřestali býti lidmi, můžeme směle konstatovat a říci, že je potěšitelné, že v tom dobrém slova smyslu, jsou stále více lidmi. Ono totiž těch horších vlastností, které lidé mají, stále ubývá, aby bylo hodně místa pro rozvoj vlastností dobrých.

    Tak se mně, jako kronikáři jeví situace v Kyjově. Je to bezesporu “třicáté výročí”, které bylo inspirujícím prvkem pro vytvoření jednoty všech pracujících. Tato dosud nevídaná jednota lidu přinesla svoje ovoce vyjadřované ve stále se zvyšující životní úrovni lidu.

    Po tomto úspěšném roce 1975, po tak bohatém roce na události, jsem postaven před úkol vše zachytit do kroniky města Kyjova. Nejsi Ty město, městem obvyklým, městem jako každé jiné. Ale jsi městem královským. Však ne proto, žes městem královským, ale protože jsi městem Moravského Slovácka, městem, ve kterém se toho vždy v minulosti tolik odehrávalo a v současnosti tolik odehrává, proto tedy mě pojala tak silná dávka respektu. Proto si kladu otázku: Když jsem našel dost odvahy přijmout funkci kronikáře, budu mít dostatek schopností zachytit vše a hlavně dost věrně, co se za ten loňský rok událo? Musím si přiznat, že tu už nebude stačit doufat, ale bude nutno začít pracovat na konečný výsledek.
    Do funkce jsem byl schválen radou Městského národního výboru v Kyjově koncem ledna 1976. Předseda Městského národního výboru soudruh Radoslav Navrátil mi osobně i oficielně sdělil přání rady i své osobní, abych kroniku udržel na patřičné úrovni. Dále, že soudruh Kocman Vladislav, můj předchůdce, nasadil laťku úrovně, že je na mně, aby nebyla snížena. Vzhledem k tomu, že zpracováním kroniky se s. Kocman v celostátním hodnocení rovnocenných (velikostně) měst umístil na třetím místě za Znojmem a (nedopsáno), není moje situace záviděníhodná. Pro začátečníka je to pořádné sousto. Mimoto je nutno se zápisem začíti a vzor, vyhodnocená a úspěšná kronika se stala pro kohokoliv nezvěstná. Ani na Městském národním výboru zatím nikdo neví, kde se kronika nachází. Poslední převzetí potvrdilo muzeum v Hodoníně, odtud putovala kronika do Prahy.
    Nicméně začal jsem s prací na zápise roku 1975. K provádění a soustřeďování nutných podkladů jsem použil poněkud jiný, ale pro mne dosažitelný a účinný způsob. Použil jsem komplexních rozborů a jiných zhodnocovacích podkladů, kronik a někdy vydaných ročenek. Prostudováním těchto materiálů, případně několikerými návštěvami doplněné poznatky, stačily pro sestavení ročního zápisu.
    V březnu jsem měl možnost nahlédnout do kroniky soudruha Kocmana, zápis roku 1973. Toto však už neovlivnilo stanovenou koncepci pro zápis událostí roku 1975. Zápisem událostí roku 1973 ukončil soudruh Kocman činnost kronikáře. Zpracoval jsem tedy zápis roku 1975. Rok 1974 bude zpracován v retrospektivě.
    Vzhledem k tomu, že v poměrně krátkém časovém sledu budu moci hodnotit tříletý rozsah událostí (1974-76), umožňuje to doplnit zápisy dle důležitosti do těchto tří zápisů. Jako začátečník v kronikářské činnosti takového rozsahu a důležitosti jsem vděčný soudruhům členům Školské a kulturní komise při MěNV, kteří před schválením pomohli, aby zápis měl pokud možno objektivní charakter.