Zakončit tento zápis je stejně obtížné jako jeho začínání. Kdybych měl možnost zápis udělat znovu, byl by asi jinak sestaven, obsáhl by snad jiné události. Ale v podstatě by asi zůstal napsán ve stejném duchu. Zažil jsem poměrně dostatek obav. Domníval jsem se, že mně bude vytýkána přílišná dávka optimismu, se kterým je zápis zpracován. Čím více však o tom přemýšlím, tím více mých obav ubývá.
    Bylo sehnáno velmi mnoho podkladových materiálů, bylo nutno hovořit s mnoha funkcionáři, pozorovat velmi mnoho lidí v jejich jednání a v jejich názorech.
    To všechno dohromady dává obraz radostného uspokojení. Za prvé, že město Kyjov je městem žijícím nejen pro sebe. Ale že je městem opravdu střediskovým, že jeho význam sahá daleko za hranice jeho katastru. Téměř všechny instituce, Městský národní výbor, výrobní závody, školy a kulturní zařízení mají význam až celostátní úrovně, sahající často až za hranice naší vlasti. Toto vše dohromady dává vzniknout potěšení býti Kyjovanem a potěšení být aspoň trochu u toho.
    Pokud jde o nabytý optimismus, ten přichází samozřejmě s tím, jak je nutné všímat si ohromného úsilí všech lidí, ať jsou na kterémkoliv stupni zařazení. Ten sedmdesátý pátý byl snad poněkud jinak, ale stejně tak významný co do revolučnosti, jako ten čtyřicátý pátý či čtyřicátý osmý.
    Trhla se a je na postupu jako lavina nezměrná iniciativa všeho pracujícího lidu ve městě. Nenajde se téměř pracoviště, instituce, kde by snaha po dokonalejších výsledcích zaostávala. Ať je to ve výrobě, ve školách, ve sféře služeb, všude pracují, žáci a řídící pracovníci našli účinnou formu socialistického soutěžení s cílem odvést velký a kvalitní kus práce pro společnost.
    V roce 30. výročí osvobození naší vlasti znovu drtivá většina pracujících dává hlasy jednotné frontě národa vedené dělnickou třídou a Komunistickou stranou Československa. V tomto smyslu se opakují především rok čtyřicátý pátý i čtyřicátý osmý. A tento náš jubilejní sedmdesátý pátý je nástupem do celého dalšího řetězu let, do radostné socialistické budoucnosti.
    Odtud pramení osobní optimismus mne, kronikáře, který mě donutil, abych psal tak, jak jsem psal.