Vítězný Únor
v zrcadle kroniky našeho města Kyjova

    Každý národ má ve své historii události, k nimž se vrací, čerpá mravní sílu a poučení. Takovým mezníkem v historii našich národů je i Vítězný Únor 1948. Vracíme-li se dnes s odstupem doby dvaceti pěti let, vyvstává nám ve vzpomínkách obraz soudruha Klementa Gottwalda, prozíravého politika, který důsledně a neohroženě hájil zájmy a práva pracujícího lidu, který usiloval o to, aby v našem státě byl nastolen takový společenský řád, který by skoncoval s ponížením pracujícího člověka, s národnostním a sociálním útiskem.
    Vraťme se však do období, které předcházelo Vítěznému Únoru. Na předělu let 1946-1947 nástup komunistických sil ve světě se odrazil také v Československu. Zesílila zejména aktivita reakčních živlů, které pozvolna pronikaly do politických stran Národní fronty, kde se pokoušely zabrzdit další vývoj revoluce. V souvislosti s hospodářskými obtížemi po katastrofální neúrodě v roce 1947 došlo i k rozkolu v Národní frontě – vytvořily se dva protikladné politické bloky. Byl to levicový blok, representovaný komunisty a blok pravicový, representovaný lidovou stranou a národními socialisty a na Slovensku slovenskou demokratickou stranou. Sociální demokracie pokoušela hrát roli třetí síly. V září 1947 bylo na Slovensku odhaleno kontrarevoluční spiknutí, jehož konečným cílem mělo být odtržení Slovenska od českých zemí, obnovit na Slovensku kapitalismus a rozbít lidově demokratickou republiku.
    Ve snaze docílit zvrat politických poměrů buržoazie nadále pokračuje. Cestu k tomuto zvratu vidí v přivolání vládní krize, nastolit úřednickou vládu a nedat komunistům možnost získat většinu v příštích volbách. Tato koncepce však buržoazii nevyšla. Vyvolaná vládní krize podáním demise ministrů pravicového bloku byla vyřešena – nikoliv však podle představ buržoazních ministrů.
    Nastal historický den 25. února 1948. Staroměstské náměstí v Praze zaplnilo se dělníky z pražských továren a blízkých průmyslových středisek a vyzbrojenými jednotkami Lidové milice, pohotově vytvořených z rozhodnutí předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa dne 22. února 1948. Všichni napjatě očekávali příchod soudruha Klementa Gottwalda, který posléze vystoupil na tribunu a pronesl památné sdělení, které s pozorností vyslechlo mnohatisícové shromáždění na Staroměstském náměstí, vyslechlo ho miliony posluchačů z rozhlasových přijímačů v celé naší vlasti.
    Z tohoto památného projevu soudruha Klementa Gottwalda uvádím: “Právě se vracím z Hradu. Dnes ráno jsem podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února. Současně jsem panu presidentu navrhl seznam osob, kterými má být vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan president všechny moje návrhy, tak jak byly podány, přijal. Dekrety jak propouštěcí, tak i jmenovací jsou panem presidentem podepsány a za chvíli budou mnou kontrasignovány. Je potřeba, soudruzi a soudružky, nyní, když vůle našeho lidu byla tak slavně prosazena, znovu se semknout v mohutné pracovní úsilí, abychom překonali veškeré obtíže, které před námi stojí a abychom vybudovali z naší republiky, oproštěné od reakcionářů, šťastný domov všeho pracujícího lidu.”
    Jaký ohlas mělo celostátní politické dění a jaký byl vývoj v tomto údobí v našem, tehdy okresním, městě Kyjově? V prvé dny po osvobození našeho města Sovětskou armádou dne 28. dubna 1945 byl ustaven Revoluční okresní národní výbor, v jehož radě byly jednotlivé politické strany takto zastoupeny: Za Komunistickou stranu Československa s. Dr. Jaromír Bělič, Dr. Josef Vičar a Karel Kabrhel. Za sociálně demokratickou stranu s. Škarpa a Sečka. Za lidovou stranu Holcman a Němčanský. Za národně socialistickou stranu: František Dobiáš, který se stal předsedou Okresního národního výboru. Současně byl vytvořen Místní národní výbor, jehož předsedou se stal sociální demokrat učitel František Gottwald.
    První měsíce činnosti národních výborů v obcích kyjovského okresu byly ve znamení dobré spolupráce zástupců všech čtyřech politických stran Národní fronty. V samotném našem městě, citelně poškozeném válečnými událostmi, se spolupráce všech zástupců politických stran projevila zejména při odstraňování válečných škod. Záhy však, jak se přibližovala doba voleb, začaly se objevovat tendence, které by chtěly zpět poměry starého politikaření. Podle výsledků připravovaných voleb v roce 1946 měly být upraveny počty zástupců politických stran do Národního shromáždění, místních, okresních a zemských národních výborů. Komunistické straně Československa šlo o uchování a rozvinutí všech revolučních vymožeností, kdežto ostatním stranám, do nichž se vkradly různé živly, i když složily slib na Košický vládní program, šlo o odvrácení z této cesty.
    Volby do Národního shromáždění dne 26. května 1946 dopadly v našem okrese tak, že na prvním místě byli lidovci, na druhém komunisté, pak sociální demokraté a národní socialisté. V řadě obcí našeho okresu, jako v Bukovanech, Svatobořicích, Archlebově, Sobůlkách, Koryčanech, Ždánicích a Moravanech zvítězili komunisté. V radě Okresního národního výboru – po volbách – obsadila Komunistická strana Československa dvě místa – s. Josef Zabloudil a s. Trunec, později s. Trunce vystřídal s. Dr. Ladislav Dlouhý. Sociální demokraté byli zastoupeni rovněž dvěma poslanci – s. Rakušan a Škarpa, lidovci měli zastoupeny tři místa – Kurc, Levíček, Holcman. Národní socialisty zastupoval Josef Dobiáš, který byl později vystřídán Miroslavem Dvořanem.
    Předsedou Okresního národního výboru se stal lidovec Václav Kurc, prvním místopředsedou komunista Josef Zabloudil, druhým místopředsedou se stal sociální demokrat Rakušan. Předsedou tehdejšího Místního (nyní Městského) národního výboru stal se národní socialista Bedřich Vrtala, bývalý továrník. Náměstkem předsedy stal se komunista Martin Sládek. Rada Místního národního výboru byla složena takto: Národní socialisté měli čtyři členy, komunisté tři členy, sociální demokraté a lidovci měli po dvou členech.
    Situace jak v Okresním, tak i Místním národním výboru se postupně zhoršovala, staří politikáři začali zneužívat svého legálního postavení, mařili a znemožňovali dobré návrhy, s nimiž přicházeli komunističtí poslanci. Nekomunističtí poslanci zaujali negativní postoj k připravovaným Ďurišovým zemědělským zákonům, negativně se stavěli při znárodňování podniků, jako například textilního podniku v Násedlovicích, při schvalování Státních traktorových stanic v Kostelci a Ždánicích. Později čím dále, tím více docházelo k ostrým potyčkám a hádkám při projednávání záležitostí navrhovaných komunisty.
    Politický boj se neustále stupňoval. Rok 1947 je vyznačen spoustou schůzí a akcí, které si vyžadovaly trpělivého přesvědčování. Na veřejných schůzích na vesnicích setkávali se komunisté s připravovanými provokacemi. V mnoha obcích našeho okresu působily jakési úderky z reakčních lidoveckých rodin. Soudruh ing. Josef Zabloudil má dodnes v živé paměti schůzi v Nenkovicích, kde rolníkům vysvětloval Hradecký program. Tuto schůzi narušoval provokatér tak, že sami rolníci ho okřikovali a mnoho nechybělo vynést provokatéra ze sálu. V paměti starších soudruhů-komunistů je bouřlivá schůze v sále kyjovské Záložny, na které mluvil národní socialista Dr. Stránský, syn tehdejšího ministra. Mluvil tak urážlivě, že přítomní komunisté byli nuceni postavit se na odpor proti lžím a pomluvám. Tehdy se velmi rozčílil již vážně nemocný profesor-komunista Antonín Přikryl, který vznesené útoky odrážel a sám stejným způsobem útočil.
    Se stále se zostřujícím bojem byly arénou střetnutí a ostrých diskusí nejen veřejné schůze, ale byly to politické potyčky i ve vlacích, autobusech, čekárnách, hostincích i rodinách. V tomto údobí politického napětí drobní lidé a rozumní občané se utvrzovali v přesvědčení, že Komunistická strana Československa zastává jedině správnou politiku ve prospěch pracujícího lidu. Proto také vstupovali do strany a vystupovali z jiných stran. A tak v krátkém údobí, od podzimu 1947 do února 1948, na výzvu Klementa Gottwalda bylo na okrese Kyjov získáno na 500 nových členů Komunistické strany Československa. Na sekretariát Okresního výboru strany docházeli nejen komunisté, ale i jinostraníci a bezpartijní, aby se zde dožadovali zastání a práva. Rovněž tak pomoc a radu hledali u funkcionářů-komunistů jak na Místním, tak na Okresním národním výboru.
    Přiblížily se únorové události. Vedoucím tajemníkem Okresního výboru KSČ s. Ladislavem Vláčilem byly dány pokyny, aby byly organizovány noční hlídky a zavedena stálá služba na sekretariátě. V noci na 25. února, před historickým projevem s. Klementa Gottwalda, byli členové strany na nohou. Večer zasedalo okresní předsednictvo strany a asi v jednu hodinu po půlnoci se znovu sešlo, neboť přijel z Brna tajemník strany s. Pastyřík, který přinesl informace a příkaz k utvoření Okresního akčního výboru Národní fronty. Tento výbor byl neprodleně pak sestaven. Byli to především členové Okresního výboru strany, doplněni dalšími členy: s. Ladislav Vláčil, František Divoký, Josef Zabloudil, František Strýček, Ladislav Kubeš, Miroslav Strýček, Antonín Popelka, Vrbík, Veselý, Brýda, Jandora, Kabrhel a další. Na celém okrese fungovaly stranické hlídky, reakce se však neprojevila, ta zalezla a ne bez obav očekávala další vývoj. Prostí lidé nejlépe pochopili a svým revolučním elánem a správným postojem k událostem by nepřipustili vývoj věcí jinak. Přesvědčovací práce komunistů, jejich působení na masy měla kladný výsledek.
    Vítězný Únor měl v následujících dnech odezvu v našem městě. Předsedou Okresního akčního výboru Národní fronty oproštěnému od reakčních živlů předsedal soudruh Ladislav Vláčil. Prvním tajemníkem byl František Divoký. Předsedou Městského akčního výboru Národní fronty se stal profesor Julius Kotůlek, kterého brzy vystřídal s. Vojtěch Filípek. Změny nastaly i v Místním a Okresním národním výboru. Předsedou místního národního výboru stal se s. Martin Sládek, jemuž ochotně předal klíče dosavadní předseda národní socialista Bedřich Vrtala. Předsedou Okresního národního výboru stal se komunista s. Josef Zabloudil.
    Po provedené očistě konala se v sále kyjovské Sokolovny okresní konference Komunistické strany Československa. Nelze vylíčit nezměrné nadšení delegátů, při bilanci práce, zejména za posledních dnů. K vyvrcholení nadšení došlo, když do sálu vešel za povstání všech přítomných a bouřlivých ovací jeden z našich nových ministrů, kteří vystřídali ony předúnorové zrádce. Byl to náš poslanec-ministr Dr. Antonín Gregor, který pak dekoroval řádem 25. Února zasloužilé funkcionáře strany – s. Ladislava Vláčila, Josefa Zabloudila, Oldřicha Burdu, Františka Divokého a Vladimíra Urbánka.
    Vítězný Únor stává se počátkem další etapy v politickém, společenském a kulturním životě našich národů. Jsou jím dány další jasné perspektivy v budovatelském úsilí, jsou jím dány předpoklady k šťastnému životu lidí v socialistické společnosti, jsou jím dány příznivé perspektivy k docílení kladných výsledků ve všech odvětvích našeho národního hospodářství.
    Jak se po Vítězném Únoru vyvíjel politický, ekonomický, společenský a kulturní život v našem městě bude obsahem dalších kapitol.