Velmi těžko se hodnotí každá událost bezprostředně po jejím vzniku či skončení. Za takových okolností bývá takové hodnocení ukvapené a proto i při nejlepší vůli málo objektivní. Všechno potřebuje svůj čas, aby se na věc dalo podívat z určitého odstupu, pochopit souvislosti, posoudit klady i zápory a pak teprve vynést konečný názor. A tak se v tomto závěru míním držet jen holých skutečností a konečné posouzení nechávám na těch, kteří se budou dívat později, a tedy i objektivněji, než se můžeme dívat my dnes.
    Přesto se však vracím k právě ukončenému roku 1982. Přinesl každému z nás něco, co nás potěšilo a samozřejmě i něco, co nás třeba zarmoutilo. Byla tu pro každého řada drobných radostí, ale i řada menších či větších starostí. Pro nás, obyčejné lidi, byl to většinou také jen obyčejný rok. Ovšem člověk není sám, člověk je tvor společenský a nelze jej proto vytrhnout z celku, z kolektivu všech lidí.
    Rok 1982 se vyznačoval stále se stupňující napjatou situací jak na poli hospodářském, tak i politickém. Nedobrý hospodářský stav ve světě se stupňuje, hospodářské “zázraky” pominuly, zvyšuje se nezaměstnanost a v některých částech světa se dostavuje zákonitě i bída. Států, jako je náš, kde slovo nezaměstnanost je skutečně jen pouhým slovem, a kde je naopak práce tolik, že by bylo zapotřebí ještě dalších statisíců pracovních sil, není mnoho, naopak ve většině států na světě je skutečná nezaměstnanost, která se stále zvyšuje. Ovšem nemůžeme se jen radovat, ale musíme se podívat pravdě rovnou do očí. Světová krize se dotýká okrajově i nás, protože s omezováním výroby na Západě se omezuje zákonitě poptávka po zboží a samozřejmě i po našem. A dodávali-li jsme poměrně hodně zboží právě do kapitalistického světa, pak se i tyto obchodní vztahy postupně snižují. A to má vliv zase na to, že nedostáváme tolik deviz a nemůžeme proto nakupovat v cizině tolik, co dříve. Musíme se do určité míry omezit a nakoupit jen to, co skutečně nutně potřebujeme. Toto omezení není nijak velké a vcelku je vážněji nepociťujeme, projevuje se jen u některých spotřebních předmětů i u některého potravinářského zboží, zejména pak u tropického ovoce. Ovšem i když tento výpadek je sotva znatelný, najde se u nás ještě dosti lidí, kteří tuto nutnost, a jistě jen přechodnou nutnost, plně nechápou.
    Rok 1982 jsme prožili v klidu a míru a to je hlavní a nejdůležitější skutečnost. Třebaže v současné době je u nás hodně omezena vlastní investiční výstavba proto, aby byla snížena dlouhotrvající rozestavěnost, jsme svědky toho, že se přece jen buduje, opravuje a zkrášluje. Naše město prožívá svou renesanci. I když ještě máme mnoho nedostatků, i když jsme dnes hodně odstrkováni a nejsou nám přidělovány v dostatečné míře potřebné prostředky, naši představitelé určitě nezahálejí a dělá se vše, co je v možnostech vedení i lidí. A i tak se naše město mění k lepšímu, pomalu, ale jistě. Stačí se podívat na náměstí, které se chystá přivítat v novém šatě Slovácký rok 1983. Zlepšuje se vzhled a úprava ulic, zvýšená péče se věnuje i veřejné zeleni. Projevuje se zde dobrá vůle všech, vedení města i občanů samotných. Snad jen na tu čistotu by se měli podívat důkladněji všichni a mělo by se konečně dojít k závěru, že se nevyhneme přísnějším postihům vůči těm, kteří znehodnocují to, co jiní k svému potěšení a pro krásu prostředí udělali.
    Že naši lidé mají pochopení, když se něco dělá dobře a dělá se to pro lidi samotné, o tom svědčí i stále se zvyšující aktivita. Zvyšuje se zájem o veřejné dění, postupně se zlepšují i vzájemné vztahy. Letošní 1. máj, i přes nepříliš pěkné počasí, byl toho nejlepším dokladem. Jedenáct tisíc lidí v průvodě v historii města ještě nikdy nebylo a přitom se ustoupilo od toho dřívějšího “přesvědčování” a přešlo se ke skutečné dobrovolnosti. Manifestací našich zemědělců byly okresní dožínky, uskutečněné 15. srpna. Jejich průvod byl srovnáván s průvody, které procházejí Kyjovem o Slováckém roku, a protože na dožínkách byl zastoupen celý okres od Horňácka přes Kyjovsko až po Podluží, byl mnohými diváky označován jako ještě pestřejší.
    V tomto roce se pokračovalo ve zdůrazňování důležitosti zemědělství. Toto, jak jsem se zmínil již v minulých zápisech, bylo v minulých obdobích doslova odsunováno do pozadí, jako by zemědělská výroba nebyla tak důležitá, jako je výroba průmyslová. Dnešní situace ve světě, která se vyznačuje neustálým zvyšováním cen potravin, které se pro mnohé stávají pomalu méně dostupnými či dokonce nedostupnými, nutí všechny státy, aby se postaraly o co možná nejvyšší vlastní soběstačnost, aby byly co nejméně závislé na dovozu a tím i mnohdy na politice dovozce samého. My máme to štěstí, že žijeme ve státě s velkou zemědělskou tradicí, že máme zdatné zemědělce a pokud jejich iniciativa nebude svázána přemírou někdy snad i nedomyšlených předpisů, je předpoklad, že mezi ty soběstačné můžeme již brzy patřit. Ústřední výbor KSČ se otázkou zemědělské výroby velmi vážně již několikrát zabýval a pokud bude realizováno to, co bylo usneseno a pokud zemědělství povedou skuteční odborníci, a těch máme určitě dost, není důvod k obavám. Je však někdy až podivné, když se prohlašuje za nové či objevené to, co naši zemědělci praktikovali již před desítkami let a od čeho se někdy zcela neuváženě ustupovalo. Typickým případem, dnes už dokonce varovným, byla např. překotná chemizace na úkor přírodního hnojení. Ovšem každá doba má své názory i chyby a je dobře, když člověk, třeba i opožděně, ale přece jen chybu přizná a tuto napraví.
    Při sledování statistických údajů zjišťujeme pravidelný nárůst mezd, které oproti roku 1953 vykazují index 3,8 a přitom životní náklady v potravinách se do konce roku 1981 zvýšily jen o 10 procent. K zvýšení cen, skutečně podstatnému, došlo u některého spotřebního zboží, u paliv a energie. V roce 1982 byly podstatně zvýšeny ceny masa, rýže, vína a cigaret. Řada opatření, jichž většina našich obyvatel v různých formách využívá, tyto zvýšené náklady však snižují. Jedná se např. o neúměrně levné nájemné ve státních bytech a o významnou pomoc rodinám s dětmi, což se projevuje jak v nižších srážkách daně ze mzdy, tak i poměrně vysokých rodinných příspěvcích. Mzdy jsou pravidelně každý rok zvyšovány, výrobou nových druhů a často i inovacemi se naopak v mnoha případech ceny zvyšují. Normálně pracující občan toto zvýšení nijak zvlášť nepociťuje, protože mu mzda pravidelně narůstá, ovšem důchodci, zejména pak ti s nižším příjmem, toto vyrovnání nemají a proto každou změnu cen směrem nahoru znatelně pociťují. Letos sice došlo současně se zdražením některých potravin k určitému zvýšení důchodů, ovšem částka 30 až 40 Kčs za měsíc je v poměru ke skutečnému zvýšení cen uvedených potravin doslova symbolická. Věřme však, že tato úprava bude skutečně jen přechodná a po vyřešení otázky zemědělské výroby bude upravena.
    Každá práce vyžaduje čas a klid, a to platí i o práci budovatelské. Jak už bylo napsáno, v našem městě se letos vykonalo hodně, ale ještě více toho stojí před námi. Zlepšilo se aspoň částečně životní prostředí, zlepšily se komunikace, opravují se domy, nový vzhled dostává celé náměstí, zkrátka na každém kroku je vidět vykonanou práci. Lidé mají dostatek pracovních možností, dopřejí si, chodí pěkně oblečení, u některých se projevuje až sklon k fintivosti. Marně byste hledali špatně oblečené nebo podvyživené děti, spíše se zde v obou směrech někdy až přehání. Lidé žijí i společensky, zlepšují se i mezilidské vztahy, i když právě na tomto úseku jsou a budou vždycky nedobré mezery. Lidé však mají chuť žít, chuť budovat a nespoléhat se na jiné. Naši lidé jsou podnikaví a mnoho mladých si již postavilo, staví nebo hodlá postavit vlastní rodinný domek. A to je nádherná iniciativa, která třeba není ani v Praze, ani v celých Čechách na takové úrovni, jako je právě u nás. Hodně lidí má auta, rozmáhají se barevné televizory a další technické novinky. Lidé se mají dobře a ještě lépe se mají ti, kteří pracují více a svědomitěji. Ovšem pracovat a budovat se dá jenom v míru a jen mír je zárukou života na celé naší modré planetě. Haraší-li se ale zbraněmi, vypočítávají-li se kilotuny či megatuny všelijakých třaskavin, nevedou-li jednání o jejich omezení nebo likvidaci k žádným závěrům, pak na to doplácí celé lidstvo. Kdyby se ty přiznané i nepřiznané miliardy, které se na zbrojení ve světě vynakládají, vynaložily na něco užitečnějšího, nebylo by hladových, ani otrhaných či dokonce nahých, nebylo by ani nenávisti, ani diskriminace. Zvítězila by konečně víra v mír a pokrok národů a také by se v praxi uskutečnila. A lidé by si všichni věřili.