15. březen 1939! Toto datum nechť je velkým vykřičníkem pro naše budoucí generace. Nechť je varovnou výstrahou pro všechny, kdo nás budou následovat. Nechť je příkazem, abychom byli neochvějni ve svém cítění k rodné vlasti, k národu, k samostatnosti naší republiky. Nechť nedopustíme, aby nezdravé živly rozsévaly plevel do života našich národů. Nechť naše politika se na věčné časy opírá o přátelství a spojenectví a bratrskou spolupráci se Sovětským svazem a všemi státy socialistického tábora, usilujícího o to, aby byl zachován mír na celém světě. Nemohu si odpustit, abych těchto několik řádků k uvedenému datu nepřipsal.
    Počasí 15. března 1939 bylo krajně nepříznivé. Obloha byla zatažena mraky, z nichž neustále padal mokrý sníh s deštěm a vítr pronikal do morku kostí. Kdo nemusel, ten nevycházel z domu. Rozhlas v krátkých intervalech oznamoval: Dnes ráno o šesté hodině překročila vojska německé armády naše hranice a obsazují území našeho státu.” Rozhlas dále nabádal jednotky naší armády, aby nekladly odpor a podřídily se rozkazům německých důstojníků. Obyvatelstvo bylo pak varováno před provokacemi a k zachování klidu.
    V odpoledních hodinách, mezi 15. a 16. hodinou, ze směru od Hodonína přijížděly do našeho města motorisované jednotky nacistické okupační armády. S pocitem zloby, nenávisti a s naprostým opovržením sledoval každý náš vlastenecky cítící občan tyto odporné representanty zlovůle a násilí. Ne, nemohli být tito zvrhlí “kulturtrégři” vítáni poctivými a četnými občany našeho města. V hrstce těch, kteří okupanty přišli u kyjovské radnice přivítat byli vysloužilý podplukovník někdejší c.k. rakouské armády Kristian Gellinek se svojí dcerou (oba kyjovští Němci), hraběnka Seilernová z Milotic a velkostatkář Seidl ze Ždánic.
    Okupanti se ubytovali ve školách a hostincích. Svým chováním dávali najevo pohrdání nad našimi občany. Vždyť se cítili oproti nim příslušníky “nadřazené rasy”. Byli nesporně propagandou zpracováni tak, že předpokládali, že se u nás setkají se spálenými a zničenými majetky zdejších Němců a divili se, že tomu tak není. Po čtrnácti dnech německé vojsko naše město opustilo.
    Po dobu svého pobytu příslušníci nacistické okupační armády nakupovali v hostincích, potravinářských obchodech, kde nakupovali lihoviny a potravinářské zboží všeho druhu, nakupovali prádlo, látky, oděvní součástky, nakupovali obuv a mnohé jiné zboží ve všech našich obchodech. A nakupovali velmi lacino a výhodně – při kursu 1 německá marka = 10 našich korun, ačkoliv předtím byl kurs 1 marka = 5 našich korun.
    Druhý den po vpádu okupantů, to jest 16. března, dojela do Kyjova a etablovala se u zámečku německá vyvařovací stanice se zdravotními sestrami v šedohnědých uniformách a označením červeného kříže na rukávech. Mezi těmito “lidumilkami” se objevila i kyjovská Němka Gellinková a agilně se zapojila do spolupráce se svými soukmenovkyněmi.
    Tato vyvařovací stanice měla za úkol zdarma poskytnou teplou stravu pro “hladovějící” našeho města. Jaký to byl velkorysý projev lidskosti! Hladovějící Kyjováci se však k vývařovně nedostavovali. Jejich kuchařská specialita “ajntopf” (což byla v podstatě hustější polévka) nešla na odbyt.
    Svoji činnost tato “lidumilná” instituce v následujících dnech skončila a s německou lidumilností tohoto druhu jsme se nikdy více nesetkali. Setkali jsme se však v následujících dnech, týdnech, měsících – ve více než šesti letech – v pravém slova smyslu strastiplných letech, s neslýchaným bezprávím, ponížením, bestialitou, sadismem a nelidskou persekucí našeho lidu.
    Těchto plných šest let bylo však vyplněno hrdinskými činy řady našich občanů. Těchto šest let bylo dobou tvrdého odporu, vzdoru a nenávisti k zvrhlému nacismu, bylo dobou nezdolné víry, že se dočkáme opět svobody.