Na úvod této kapitoly považuji za vhodné citovat báseň národního umělce Petra Bezruče “Kyjov”.

    Petr Bezruč, jako poštovní úředník, krátkou dobu působil v našem městě. Nicméně poznal naše město, poznal mentalitu jeho lidu, poznal život Kyjováků v oblasti kultury. A těmito okolnostmi je jistě jeho báseň motivována.
    Kulturní život v době před okupací měl velmi dobrou tradici. Zásluhy o to mají četné ochotnické divadelní soubory s dobrými režiséry, s dobrými obětavými a pro divadlo zanícenými herci. Na kyjovských jevištích byly uváděny velmi náročné divadelní hry. Byly to i zdařilé operety a opery, které si získaly obliby u kyjovského vděčného publika.
    Nemenší popularitě se těšili i kyjovští hudebníci, pořádající koncerty a četná příležitostná hudební vystoupení. Kyjovští muzikanti se dobře zapsali nejen u našich občanů, ale popularitu si vysloužili i mimo hranice našeho města.
    Ale ani kyjovští zpěváci nezůstali pozadu za popularitou divadelníků a hudebníků. Dobrou pověst si získal ve třicátých letech smíšený žákovský pěvecký sbor v kyjovském reálném gymnasiu, který řídil profesor Vilém Zaoral.
    A kyjovská chasa vyšňořená v nádherných kyjovských krojích, ti ztepilí šuhaji v čižmách a ta děvčata v suknici rudé, jak je ve svých verších zvěčnil Petr Bezruč, tato chasa sklízela úspěchy se svými zpěvy, tanci a cimbálovou muzikou zejména na “Slováckých rocích”, při tradičních kyjovských hodech, oslavách masopustu, velikonočních veselicích a při dožínkových slavnostech.
    Neblahá doba okupace měla pochopitelně negativní vliv na rozvoj kulturně-osvětové činnosti. Okupanti nejen že neměli zájem na tom, aby se naše obyvatelstvo kulturně vyžívalo, ale naopak snažili se kulturní život všemožně brzdit. V krušných letech okupace nemohla se pochopitelně kulturní činnost vyvíjet v radostném a veselém projevu.
    Za takovýchto okolností je třeba tím více ocenit práci našich divadelních ochotníků, činnost kyjovských hudebníků, kteří se zasloužili o to, že navzdory všem překážkám, navzdory útisku a ponížení kulturní život v Kyjově nezanikl a neomezil se pouze na jediné kino, které tehdy, s omezeným repertoárem filmů, v našem městě bylo.
    Zásluhu na tom, že i za dobu okupace se v našem městě vyvíjela kulturní činnost má kyjovská sklárna. V kyjovské sklárně již v roce 1925 byl založen “Kroužek dělnických divadelních ochotníků” který pod vedením Emila Gajdůška těšil se u kyjovského publika velké oblibě. Za okupace v roce 1940, po smrti Emila Gajdůška, ujímá se vedení tohoto kroužku úředník sklárny Karel Kabrhel. Ten se sklárenskými divadelníky nacvičil a na scénu uvedl řadu úspěšných divadelních her, z nichž uvádím “Batalion”, “Jakož i my odpouštíme”, “Sklář benátský” a velmi zdařilou a stále oblíbenou operetu “Polská krev”. Kroužek se také tehdy přejmenoval a měl název “Malá scéna sklárenských ochotníků”.
    Staří pamětníci si budou stále rádi vzpomínat na divadelní hru “Jedenácté přikázání”, ve kterém v roce 1941 hostoval populární herec, král komiků Vlasta Burian a další pražský herec František Šlégr. Vlasta Burian se netajil obdivem nad obětavou a úspěšnou činností členů Malé scény sklárenských ochotníků. Tato hra byla na kyjovské scéně uvedena třikráte, vždy za vyprodaného sálu. Vlastovi Burianovi, jak sám přiznal, hrálo se s kyjovskými herci “báječně”. Malá scéna sklárenských ochotníků dobře prosperovala a za podpory sklárny se mohla vybavovat mnoha rekvisitami.
    Neméně dobrou a záslužnou práci vykazoval velký sklárenský dechový orchestr, řízený zaměstnancem sklárny Theodorem Brázdou. Orchestr pořádal od jara do zimy každou neděli dopoledne v městském parku koncerty. Koncerty byly velmi navštěvovány nejen kyjovskými občany, ale i lidmi z dalekého okolí. Brázdova sklárenská dechovka, jak byla nazývána, doprovázela při pohřbech nejen zaměstnance sklárny, ale účinkovala i při pohřbech jiných zemřelých občanů našeho města. Je na místě vyslovit se s uznáním a vyzvednout obětavost členů dechovky, kteří na nedělní koncerty přicházeli z venkova a mnohdy i po noční směně.
    Vysokou uměleckou úroveň vykazoval i symfonický orchestr, jehož dirigentem byl tehdejší konservatorista Dalibor Brázda, syn kapelníka dechovky Theodora Brázdy. Symfonický orchestr uspořádal řadu koncertů. Ve svém repertoáru měl dobře nacvičené skladby, z nichž nejoblíbenější byly skladby Smetanovy a Dvořákovy. Netřeba ani uvádět, že tyto koncerty povzbuzovaly naše občany v této neblahé době, že je posilovaly a utvrzovaly národní, vlastenecké cítění našich lidí. Smetanova “Má vlast” předvedená symfonickým orchestrem Dalibora Brázdy zapůsobila zvláště intensivně. Kromě samostatných koncertů spolupracoval tento orchestr s divadelníky při nácviku a předvedení operety Polská krev.
    Kyjovská sklárna, její vedení a dělnická odborová organizace, má vskutku velkou zásluhu na tom, že byly vytvořeny podmínky k tomu, aby jak divadelníci, tak hudebníci mohli zdárně svoji činnost vyvíjet a tak obohatit kulturní život i v krušné době okupace.
    A co poznamenat o kyjovských zpěvácích? Okupanti nesnášeli český zpěv, české písně. Přesto však podařilo se profesoru Ladislavu Novákovi utvořit pěvecký smíšený soubor. Byť by jeho vystoupení na veřejnosti byla omezená, přesto nácviky byly dostaveníčkem milovníků zpěvu a písně našich slavných skladatelů zněly velebně. Při těchto nácvicích jako hymna často byla procítěně zazpívána Smetanova “Česká píseň”. A jak to bylo s našimi slováckými písničkami, které druhdy zaznívaly na Slováckých rocích, na kyjovských hodech a při masopustních, velikonočních a dožínkových veselicích? Ani ty neutichly v neblahé době okupace. Slovácká písnička se potají nesla v podzemí vinných sklepů, nesla se tiše, ale tím více procítěněji i tehdy oblíbená Hašlerova “Ta naše písnička česká”.
    Smutná doba nesvobody skončila. Nenávidění okupanti byli z naší vlasti vyhnáni osvobozující Sovětskou armádou, které jsme nezměrně vděčni. V osvobozené vlasti máme možnost rozvíjet kulturní činnost ve všech jejích oblastech. Naše socialistické zřízení k rozvíjení kulturní činnosti dává takové příznivé podmínky, jaké druhdy nebyly. Nechť tedy kronikáři o kulturně-osvětové práci mohou psát jen pochvalně.

    Doba okupace je neblaze zapsána pro knihovny v našem městě. Ihned po 15. březnu 1939 bylo protektorátní vládou nařízeno vyřadit z knihoven všechny knihy českých klasiků, veškeré knihy pokrokových spisovatelů jak našich, ta k cizích, zejména pak ruských. V knihovnách mohla být jen tzv. “loyální” literatura a vnucována byla literatura nacistického charakteru, o kterou naši lidé nestáli a kterou pohrdali. Činnost knihoven byla proto ochromena. Kruh čtenářů, kteří si dříve knihy z knihovny půjčovali se velmi rychle rozpadl.
    Nařízení o vyřazení knih “závadné literatury” se v naší okresní knihovně nedodržovala. Seznamy knih se přepracovaly a “závadná literatura” (podle pojetí okupantů) se dostala do úschovy spolehlivým rodinám. Nařízené kontroly prováděné protektorátním četnictvem obvykle na nic nepřišly.
    Nejvíce postižené byly knihovny venkovské v období blížící se fronty na jaře 1945. Němci na ústupu vnikali do knihoven, rozbíjeli skříně a knihy používali jako topivo. Naše město kupodivu bylo od této ničivé činnosti Němců uchráněno, za což je třeba vděčit profesoru Ladislavu Fialovi, učiteli Ladislavu Pátkovi a profesoru Ludvíku Kalusovi. Jejich zásluhou byly cenné knihy uchráněny, takže po osvobození mohly být knihovny znovu uspořádány a dány do provozu.
    Při této příležitosti uvádím, že na základě uchráněných knih mohla být po osvobození zřízena studijní knihovna Okresního musea v Kyjově, která vykonává funkci státní vědecké knihovny, obsahující více než 10.000 svazků. Tato knihovna představuje vědeckou literaturu ze všech oborů lidské činnosti. Profesor Kalus zde soustředil i knihy z bývalého piaristického gymnasia. Jsou zde i díla ve vědeckém světě velmi vzácné. Uvádím: “Moravia historicia politica” autorů Pilarz-Moravetz, spisy Františka Martina Pelcla a spisy jiných autorů obrozenecké doby. Velmi vzácná je kniha – inkunábule Jakuba de Voragine “Legenda aurea”, tištěná v roce 1478.

    Doba okupace je dobou, ve které kulturní statky našeho národa byly ohroženy. Němečtí okupanti nenávidějící všechno co bylo české, nejen že neměli pochopení pro zachování našich kulturních památek, ale historická umělecká díla rozkrádali nebo to co nemělo materielní hodnotu ničili.
    Mezi kyjovskými občany našla se řada těch, kteří pro zachování ohrožených kulturních památek projevili zájem a zapojují se do musejní činnosti. V době před okupací zájem o musejní činnost mělo jen několik málo jedinců, mezi které patřil profesor Kalus, profesor Švanda a obětavý a nadšený musejní pracovník Antonín Hudec.
    V roce 1940 je v našem městě založen “Musejní a archeologický spolek”, který se ujímá správy musejních sbírek. Spolek v krátké době po svém založení má 225 členů, ponejvíce z řad učitelstva. Jedním ze zakládajících členů je tehdejší starosta města učitel Matěj Urban, předsedou spolku se stává ředitel reálného gymnasia Julian Halik, jednatelem je odborný učitel František Hlaváč, pokladníkem ing. Miloslav Koupý.
    Do programu své činnosti si členové vzali zjišťovat v obvodu svého vytyčeného působiště cenné výtvory lidového umění, případně i jiné památkové předměty, historické důležité dokumenty a písemnosti a ostatní další předměty, které by bylo záhodno zachovat. Zjištěné věci tohoto charakteru měli zaznamenat v seznamech, evidovat je, případně získat pro tehdejší Okresní muzeum.
    Vytčený plán této činnosti byl však neustále narušován a nepředvídané okolnosti zabraňovaly jeho uskutečňování. Tak v roce 1942 byl gestapem zatčen, uvězněn a později popraven odborný učitel Matěj Urban, stejný osud potkal učitele Emila Cejpa a učitel František Hlaváč následkem útrap ve vězení zemřel. Pokladník spolku ing. Miloslav Koupý byl “nasazen” na nucené práce do Německa a řada členů spolku byla gestapem sledována a pronásledována. Památky prvního odboje, které byly v muzeu, musely být uskladněny u soukromníků, nejvíce u obchodníka Arnošta Dostála a rovněž peněžní hodnoty svěřeny do soukromých rukou.
    S blížící se frontou, kdy ustupující jednotky německé armády ničily, pustošily a drancovaly opouštějící prostory, byly nejcennější věci z archivu muzea uloženy do tresorů kyjovské spořitelny. Zde také šťastně přečkaly kritické období a po osvobození byly pak vráceny do muzea. Je až udivující, že budova zámečku, ve kterém muzeum bylo uloženo, během bojů s dělostřeleckou palbou nebylo vůbec poškozeno.
    Dík těmto okolnostem mohla být činnost muzea záhy po osvobození obnovena. Kyjovské muzeum je dobře zapsáno ve vědeckých kruzích. Mnozí vědečtí pracovníci, z nichž uvádím doc. dra. Jar. Böhma, profesora dra E. Šimka, doc. dra J. Paulíka, profesora dra J. Filipa, dra Jiřího Neústupného, dra K. Tihelku, geologa dra Vladimíra Pokorného, dru Nohejlovou-Prátovou, dra Černohorského a Antonína Václavíka – ti všichni ve sbírkách našeho muzea nacházeli materiály pro svá vědecká díla a pojednání.