Podat podrobný a věrný záznam o odbojové činnosti kyjovských občanů je pro mně kronikářským tvrdým oříškem. Získat věrohodné, spolehlivé prameny bylo velmi nesnadné. Události související s odbojovým hnutím se prolínají, nesnadné je zařadit je do souvislého časového sledu. V materiálech objevují se často jen dohady, řada akcí byla z pochopitelných důvodů utajena a ti, kteří do akcí byli zapojeni ocitli se ve spárech gestapa. Jejich životy byly zmařeny a tudíž nemohli podat zprávy.
    Do odbojových skupin pronikaly zrádcovské živly, konfidenti gestapa, jejichž pravá tvář byla odhalena teprve když odbojáři byli “zásluhou” udavačů gestapem pozatýkáni, persekuováni a nakonec zbaveni života. Uvedené okolnosti považuji za důvod, proč po tak časovém odstupu nebyla doposud zpracována podrobná souhrnná zpráva o činnosti kyjovských odbojářů.
    Při pídění se po kronikářském materiálu podařilo se mi získat písemný elaborát již zemřelého učitele v.v. Františka Horáka, dlouholetého předsedy Místní organizace Svazu protifašistických bojovníků v Kyjově. Autor tento elaborát nazval “Odbojová činnost na Kyjovsku”, který z valné části používám pro zpracování této kapitoly.
    Město Kyjov stálo vždy v prvních řadách boje za svobodu, proti cizí nadvládě, proti útisku. Již za rakousko-uherské monarchie v roce 1899 bylo několik Kyjováků vězněno za to, že při vojenských kontrolních shromážděních hlásili se českým “zde” místo německého “hier”.
    Za první světové války při tzv. “aféře ruských letáků” začátkem roku 1915 bylo odsouzeno 9 našich občanů vídeňským soudem k trestu smrti. Cestou milosti byl později tento trest změněn na doživotní žalář. V souvislosti s tím také tehdejší starosta města Kyjova MUDr. Severin Joklík spáchal dne 18.3.1915 sebevraždu, když měl být zatčen Drem Emilem Háchou, pozdějším “státním presidentem” protektorátu Čechy a Morava. Rovněž profesor gymnasia, který do akce ruských letáků byl zapojen spáchal sebevraždu, aby tak unikl zatčení a persekuci. Pro odbojovou činnost se tehdy našemu městu říkalo “malé Srbsko”.
    V té době Kyjováci zařazeni do rakousko-uherské armády nedostávali dovolenky do Kyjova. Ke konci první světové války v letech 1916-1918 se tvořily ve chřibských lesích “zelené kádry” z vojáků, kteří desertovali.
    V bojích za svobodu bylo v zahraničním vojsku – v legiích ruských, francouzských a italských – 486 mužů z Kyjovska. Při povstání námořníků v Boce Kotorské byl jako povstalec také Kyjovák Antonín Kunc, který persekuci přežil a byl rovněž členem SPB – Svazu protifašistických bojovníků. V rakouských trestních táborech bylo pro své protirakouské smýšlení, jako nežádoucí živel rozvracející morálku ve vojsku, žalářováno mnoho vlastenecky cítících lidí z Kyjovska v trestních táborech v Raabu, Hamó a jinde.
    Když byla v září 1938 Československá republika zrazena vlastní vládou i západními “spojenci” a mnichovským diktátem okleštěna a když bylo pohraničí obsazeno nacisty, náš lid nesložil zoufale ruce v klín, ale ihned začal hledat cestu ke svobodě. Začaly se tvořit podzemní odbojové skupiny ze členů zrušené komunistické strany, z bývalých důstojníků i jiných skupin. V Kyjově byla utvořena ilegální skupina Komunistické strany Československa o jejíž činnosti se zmiňuji v samostatné kapitole. Ilegální skupinu důstojníků vedl štábní kapitán v.v. Jaroslav Chrastina, s nímž pracoval Dr. Jaromír Zemek, odborný učitel František Hlaváč (oba pro svoji odbojovou činnost byli zatčeni gestapem a následkem útrap ve vězení zahynuli), učitel a poručík v záloze Stanislav Adam, učitel a poručík v záloze Ladislav Král, plukovník letectva Karel Dymeš, kapitán Josef Miler (oba byli rovněž gestapem zatčeni a popraveni). O jejich činnosti není příliš mnoho známo. Podařilo se pouze zjistit, že pomáhali těm, co chtěli za hranice, získávali zbraně a peněžní prostředky, organizovali odbojové skupiny a podporovali pozůstalé po popravených.
    Ke konci války byly v lesích aktivní partyzánské skupiny “Vela”, které velel generál Koutňák, partyzánská skupina “Olga”, jejímž velitelem byl kapitán četnictva Vach a skupina “Carbon” pod vedením Bogatajovým. Tyto skupiny navzájem spolupracovaly a navazovaly spojení s odbojovými skupinami na Strážnicku, Hradišťsku a Ostrožsku. S parašutistou Bogatajem v Ostrohu navázán byl styk přes Velkou prostřednictvím profesora gymnasia Pavla Švandy. V Kyjově byli zapojeni do odbojových skupin přednosta pošty František Dobiáš, učitelé Ladislav Král a František Gottwald. Organizovali přípravu na utvoření Národních výborů po osvobození a udržení pořádku. Major Jan Svoboda vedl organizování vojenských skupin jako přípravu pro zasáhnutí do bojů při přiblížení se fronty. Utvořil čety, které se cvičily v zacházení se zbraněmi tajně v lesích, někdy i ve sklepech.
    V Kyjově velitelem čety byl František Divoký, v Bohuslavicích Dr. Máčel, ve Stavěšicích poručík Oldřich Novák. Prostřednictvím partyzánské skupiny “Carbon” velitele parašutisty Bogataje byly skupiny vybavovány zbraněmi a výbušninami shazovanými padáky. Ku konci války pak partyzánské skupiny prováděly sabotáže, zejména na transportech válečného materiálu přepravovaném po železnici.
    Pátrat po odbojové činnosti bylo prvořadým úkolem gestapáků. Do sítě konfidentů podařilo se jim získat řadu zrádců a udavačů. Mezi zaprodance patřil i někdejší rotmistr dělostřelectva Ryšánek z Brna. Tento ničema se neblaze zapsal do mnoha případů. Vydával se za činovníka v odboji, získal si důvěru odbojářů, které pak zradil a přivedl spoustu našich lidí na popraviště gestapáků.
    Nedozírné represálie následovaly v souvislosti s tragickým případem parašutisty Oldřicha Pechala, kapitána naší zahraniční armády v Anglii, rodáka z Vřesovic. Začátkem roku 1942 byl Pechal vysazen na naše území. Místo v Chřibech byl však vysazen na moravsko-slovenském pomezí někde na Strážnicku. Tam narazil na německé pohraniční strážníky. Na jejich výzvu, aby předložil svůj průkaz, předložil falšovaný průkaz s fotografií se jménem Oldřich Pešar z Osvětiman. Strážníci ho vyzvali, aby šel s nimi do strážního domku k prohlídce. Pechal však vytáhl pistoli, jednoho strážníka zastřelil a druhého těžce postřelil. Když postřelený začal volat o pomoc (strážní domek byl blízko), Pechal uprchl, ale ve spěchu nevzal svůj průkaz zpět. Postřelený při přepravě do nemocnice zemřel, ale asi ještě vypověděl co se stalo. Gestapáci dostali do rukou podklad pro pátrání a podle fotografie brzy zjistili Pechalovu totožnost.
    Pechal přešel do našich lesů a tam se ukrýval v hájence “Na Zavadilce” u Kyjováka Františka Seluckého, lesního hajného. Později vystřídal úkryty v Kyjově, Žeravicích, Ostrovánkách a ve Ždánicích na faře. Při svém pátrání gestapo zatklo oba Pechalovy rodiče, jeho bratra Klementa a sestru Boženu, švagra Žižlavského a strýce Františka Hložka. Všech šest jmenovaných bylo pak 12. června 1942 popraveno.
    Za Pechalova pobytu v chřibských lesích navázal s ním spojení Cyril Žižlavský, učitel z Koryčan. Pechal dal Žižlavskému peníze 50.000 našich korun, kterými byl vybaven z Anglie. Žižlavský tyto peníze zakopal u anténní tyče na dvoře svého obydlí v Koryčanech. Tyto peníze později převezla do Kyjova učitelka Anna Klugarová a předala je Matěji Urbanovi, starostovi Kyjova. Ten je později dal do úschovy sestrám Štěpánkovým, které měly obchod šicími potřebami.
    15. dubna 1942 byl učitel na cestě do školy zatčen dvěma gestapáky, kteří ho vzali mezi sebe a vedli směrem k náměstí. Když šli kolem dveří obchodu, Žižlavský gestapáky rozhodil, vběhl do obchodu a přes obchod na dvůr a zahradami prchal. Gestapáci po něm stříleli a zranili ho do pravého boku a levé ruky. Přesto podařilo se mu utéci.
    Dostal se přes lesy do Kyjova a ještě téhož dne se ukryl u ředitele školy Františka Horáka. Tam ho druhý den ošetřila manželka kyjovského lékaře MUDra Vladimíra Dunděry, učitelka Gabriela Dunděrová. Po ošetření mu večer přinesla další léky a peníze. V noci na to, po výměně šatů a botů ho převedl učitel Matěj Urban jinam, neznámo kam. Později byl převeden také na faru do Ždánic, kam ho jezdil ošetřovat Dr. Dunděra. Úkryt na ždánické faře nalezl později i kapitán Pechal.
    V době pobytu Pechala a Žižlavského na ždánické faře hraje ničemnou roli zrádce Ryšánek. Ten vydávaje se za člena odbojového hnutí vetřel se do kontaktu s kyjovskými a vracovskými odbojáři a od nich získal informace o pobytu Pechala a Žižlavského, což vyzradil gestapu. Oběma ukrývaným podařilo se ze ždánické fary uprchnout a změnit svůj pobyt. Další akcí Ryšánkovou bylo vylákat Pechala do chaty na kníničské přehradě u Brna a tam ho předat do rukou gestapáků. Tím byl jeho osud zpečetěn. Údajně 30. června 1942 byl popraven.
    Žižlavský, který měl být předveden Ryšánkem na kníničskou chatu současně s Pechalem toto odmítl, aby nebyli pohromadě, odešel do jiného úkrytu a nakonec se ukrýval v Mouchnicích u svého známého rolníka Ondřeje Hubra. Ale tento pobyt byl nakonec gestapu prozrazen. Při zatýkání gestapem se Žižlavský sám dne 5.3.1943 zastřelil. Rolník Hubr byl pak popraven dne 6.7.1943 v Brně Kounicových kolejích.
    Gestapo, které zahájilo rozsáhlé pátrání na základě udání zrádce Ryšánka a dalších udavačů, z nichž uvádím příslušnici německé národnosti Pacherovou ze Ždánic, pozatýkalo řadu osob, které Pechalovi a Žižlavskému poskytly pomoc nebo o jejich pobytu věděli a neprozradili je. Všichni zatčení byli pak 1. července 1943 v Brně popraveni. Byli to: ředitel školy a starosta Kyjova Matěj Urban a jeho manželka Antonie, Dr. Vladimír Dunděra a jeho manželka Gabriela, odborný učitel Emil Cejp, Heřma Štěpánková, Karel Weizenbauer.
    Z Koryčan byli v téže souvislosti popraveni: učitelé František Semerád a Jindřich Taudyš, četnický strážmistr Jaroslav Pospíšil a jeho manželka Marie, učitel Karel Semerád a jeho manželka Marie a Stanislav Taudyš. Ze Ždánic skončili na brněnském gestapáckém popravišti svůj život farář Václav Kostiha, kaplan František Voneš, učitelé Václav Bumba a Pavel Krupička. Ze Žeravic byli dále popraveni Jan Kubík a jeho manželka Apolonie a František Janoušek.
    Rovněž v souvislosti s případem Pechal-Žižlavský byly k smrti odsouzeny Otýlie Štěpánková z Kyjova a Marie Janoušková ze Žeravic. Obě však před popravou v důsledku mučení ve vězení zemřely. Děti starosty Urbana byly rovněž zatčeny, vězněny, později však z vězení propuštěny až na syna JUDra Rostislava Urbana, který až do konce války byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausenu, odkud se s podlomeným zdravím vrátil do vlasti.
    Považuji za záhodné zmínit se o odbojové činnosti Kyjováků – pilotů letců, kteří před vpádem okupantů byli zařazeni do československého letectva. Byli to: rotmistr Radoslav Selucký, poručík Vladimír Nedved a nadporučík Vladislav Kocman.
    Rotmistr Radoslav Selucký brzy po obsazení republiky nacisty přešel ilegálně do Polska. Po porážce Polska se dostává do Sovětského svazu, kde spolu s dalšími čtyřmi Čechoslováky je rozvědkou zařazen do zpravodajské školy. Po jejím absolvování jsou všichni posláni do Protektorátu, kde si vytvářejí každý vlastní síť spolupracovníků. Všech pět rezidentů i s jejich sítěmi řídí vedoucí úředník sovětského generálního konsulátu v Praze Leonid Mochov.
    Radoslav Selucký do své sítě rezidentů získává někdejšího pilotního žáka Jaroslava Bednáře, ku kterému má důvěru. Vždyť ho znal z doby jeho pilotního výcviku. Okolnosti, že Bednář se přihlásil k Němcům a stal se konfidentem a agentem “Sicherheitsdienstu” nebyla Seluckému známa. Selucký je “zásluhou” zrádce Bednáře gestapem zatčen a jeho síť rezidentů je prozrazena, členové sítě dostávají se do spárů gestapáků. Výslechy Radoslava Seluckého a jeho spolupracovníků se po napadení Sovětského svazu zostřují.
    V roce 1942 je v Drážďanech inscenován proces, jehož výsledek je úměrný situaci na frontě. Padesát osm poprav a další členové hynou ve věznicích a koncentračních táborech. Prádlo, šaty a korespondenci Radoslava Seluckého přináší pošta z Drážďan do Kyjova. Tchán popraveného Radoslava Jan Pavelka nachází tužkou psaný moták: “Bednář, bývalý pilotní žák z ročníku 1924 havaroval s Jandou s Š-10, obchodní cestující, bydlel v Modřanech, ve službě u gestapa mě sledoval a udal, byl při mém zatčení.” Manželka Radoslava Seluckého byla gestapem rovněž zatčena, vězněna v Hodoníně a tam nalezla smrt.
    A co se stalo s renegátem, ničemou Bednářem. Po osvobození uprchl do Rakouska, kde dosud žije. Jednání československé vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců s rakouským sekčním šéfem Spolkového ministerstva vnitra vyznívá dne 20. února 1968 takto: Žádost o vydání Jaroslava Bednáře se zamítá. Netřeba dalšího komentáře.
    O osudu poručíka Vladimíra Nedveda uvádím: Podařilo se mu strastiplnou cestou dostat se do naší zahraniční západní armády do Francie, po jejím pádu do Anglie, kde byl zařazen do “Royal air force”. Zde docílil hodnosti majora a jeden čas velel 310. československé bombardovací squdrony (perutě). Po dobu války absolvoval řadu operačních letů nad územím Německa – bombardovacích náletů a tak se účinně zapojil do boje proti nenáviděnému nepříteli – hitlerovskému nacistickému Německu. Po osvobození naší vlasti vrátil se do vlasti a o tom co za války prožil měl v kyjovské sokolovně velmi poutavou přednášku. Žel, zlákán předpoklady, že v Anglii bude mít lepší existenční podmínky, opustil svoji vlast, za jejíž osvobození s nasazením života bojoval. Není o něm bližších zpráv. Žije-li, pak nepochybuji o tom, že ho kruší vědomí, že si na své stáří uzavřel cestu k návratu do rodného Kyjova, kde prožil krásná léta mládí.
    A co říci o dalším Kyjováku letci Vladislavu Kocmanovi? (Nebudu se skrývat za třetí osobu, když píši o sobě). Po vpádu okupantů nehodlal jsem nečinně zůstat doma. Své místo jako vycvičený letecký důstojník jsem viděl v naší zahraniční armádě, kde jsem mohl aktivně bojovat za osvobození naší vlasti. Bojovat proti nenáviděnému hitlerovskému Německu. V polovině ledna 1940 přešel jsem moravsko-slovenské hranice a své putování ukončil v Piešťanech, někdejší své posádce. Prostřednictvím svých přátel v Piešťanech dostal jsem se autem do Pustého Fedymeše v blízkosti tehdejších slovensko-maďarských hranic. Při přechodu hranic, ve snaze dostat se na francouzský konsulát v Budapešti, jsem byl hlinkovou pohraniční hlídkou zadržen a vězněn v Trnavě, Bratislavě, Malackách, Holiči a předán gestapu v Hodoníně. Zde při výslechu jsem udal, že cílem mé cesty bylo Rumunsko, při čemž jsem se proukázal “certificatem honoris causae”, jímž jsem byl jmenován čestným členem rumunského letectva. Tento certificat – průkaz jsem obdržel v roce 1933 při své stáži u jednotek rumunského letectva v Cluji a Jasii. Poznamenávám, že v tu dobu Rumunsko bylo spojencem Němců.
    Z Hodonína jsem byl dále transportován do věznice v Uherském Hradišti, potom do Brna – věznice na Cejlu a policejní ředitelství, dále do Vídně a jako “podezřelý, že se zbraní v ruce chtěl bojovat proti velkoněmecké říši” dále transportován přes věznice Salcburg a Mnichov do koncentračního tábora Dachau. Rumunský certificat mne zachránil od popravy, ale i v koncentráku Dachau jsem byl kandidátem smrti. O zážitcích v tomto nacistickém institutu, nesoucím na bráně vchodu nápis “Arbeit macht frei” nebudu zatěžovat kroniku. Skutečností je, že dobu více než pět roků věznění jsem přežil a po osvobození jsem se vrátil zpět do vlasti, opět nastoupil službu v armádě, zde zastával řadu velitelských funkcí a dosáhl plukovnické hodnosti. Jako vysloužilý letecký plukovník žiji v Kyjově, kde píši i tuto kroniku.
    Údaje o počtu persekuovaných občanů kyjovského okresu, kteří se ocitli v době okupace ve spárech nacistické policejní mašinérie uvádím v tabulce: