Všechny veřejné oslavy, vzpomínka Vítězného února, leninský večer, tělovýchovná akademie, i MDŽ, vše bylo ve znamení oslav 20. výročí osvobození ČSSR, které bylo vyvrcholeno oslavou výročí osvobození Kyjova dne 28. dubna 1945. 27. dubna večer byly položeny věnce u památníku Padlých v Kyjově a Boršově.
    Velký lampiónový průvod vyšel od pomníku k náměstí, kde byl krátký projev a vypálen ohňostroj, největší to zážitek shromážděných dětí. Dospělí spíš vzpomínali na dělostřeleckou střelbu, která pustošila město, zvláště novou nemocnici, kde měli Němci bojové stanovisko, na pobyt ve sklepích, z nichž vycházeli s obavami jen za nejnutnějším zásobováním, protože po setmění projížděly městem německé tanky, které bezhlavě střílely. Ale přišlo zářivé dubnové ráno, v němž občané vyšli do podivného ticha a hle! Němci byli pryč a za chvíli se vítali první rumunští vojáci bojující v sovětské armádě, kteří se však dlouho nezdrželi a spěchali za svými bojovými úkoly, pronásledovat Němce. Sovětské jednotky se objevily později a to už bylo město připravené na slavnostní uvítání.
    Velitelem města se stal ppl. Vasil Ivanovič Komorin, který se tak zapsal do srdcí mnohých, že se MNV rozhodl jej na oslavu osvobození pozvat. Neznal nikdo jeho adresu, ale prostřednictvím velvyslanectví se hledání stalo účinným, pozvání došlo a bývalý velitel přijel včas – na večerní oslavu. Právě zněla sálem sokolovny překrásná symfonická báseň, Smetanova Má vlast, když se v přestávce objevil v průvodu předsedy MěNV. Ovace na přivítanou nebraly konce a ten starší vyšší muž, širokých ramen a stejně širokého ruského prostého úsměvu, děkoval pak několika větami velmi dojatě a usedl do první řady, aby se všemi vyslechl dokončení toho báječného Smetanova díla, hraného Filharmonií pracujících z Gottwaldova za řízení dirigenta Josefa Opěly.
    Dopoledne bylo slavnostní shromáždění pléna MěNV, na němž bylo čestnými diplomy z kraje, okresu i MěNV odměněno přes 200 zasloužilých pracovníků města. Odpoledne byla na náměstí slavnostní manifestace, na níž promluvil o dvacetiletém budování předseda MV KSČ Ing. František Svoboda a poslanec KNV František Červinka.
    Den se vyjasnil a transparenty, vlajky a všechna pestrá a vkusná výzdoba zářila jako Poděkování a lásku Vám. Také bylo odesláno přečtené a shromážděním potleskem schválené poděkování velvyslanectví SSSR a RLR (Rumunské lidové republiky).

    Předmájová komise, která byla i komisí pro oslavy osvobození, stanovila pevný program, lišící se od předcházejících roků. Osvědčení její pracovníci jako předseda Ing. Jaroslav Horák nebo Vladimír Víšek připravili vše tak, aby organizace byla co nejlepší. V předvečer byla tradiční májová veselice, která skončila bez výtržností. Druhého dne od časného rána přivážely autobusy účastníky z kyjovského okrsku i s hudbami a o něco později nastupovali i kyjovští účastníci. Vždyť hudební budíček město budil už v 6 hodin ráno. Na seřadišti u Skláren a v Nerudově ulici hrály střídavě kapely, mezi nimi i proslulý pionýrský soubor.
    V 9 hodin za řízného pochodu průvod vyrazil a pomalu se šinul vyčištěným a vyšňořeným městem, prošel slavobránou, kterou postavily Sklárny a se střídajícími se hudbami postupoval na náměstí, kde se podle plánu a pokynů pořadatelů řadily jednotlivé složky průvodu před tribunou. Než se průvod objevil, na tribuně vystupovali členové předprogramové skupiny s kulturním programem s hlavním reportérem Milošem Hudcem. Mimo básní uváděly se výňatky z dějin dvacetileté výstavby města, růstu jeho závodů a rozvoje JZD. Když se průvod objevil na pokraji náměstí, vítal ho reportérsky Miloš Hudec, zvláště čestného hosta města, bývalého jeho velitele, ppl. V.I. Komorina. Stál v první řadě za vlajkou s městskými představiteli a čestnými hosty, zasloužilými pracovníky a členy MV KSČ i starými komunisty.
    Mnozí vzpomněli na první osvobozený 1. máj, někteří v něm tehdy také tak kráčeli narychlo vyčištěným a upraveným městem, jenže těch uniforem bylo víc a v průvodu lidí také více, neboť Kyjov tehdy byl okresním městem. Skupina za skupinou plnila náměstí v barevnou mozaiku s vlajícími prapory, řadami transparentů, obrazů, hvězd, květinových oblouků, se čtvercem krojovaných, s obdélníkem modrobílým zdravotníků, s pestrými pruhy sportovců a dlouhými pruhy červenobílých pionýrů, s modří svazáků. Lidé a děti na chodnících jásali ke zdravicím pionýrů, zdravili děti mateřských škol, které jako obvykle jely hrdě v autobusech svých patronů, potleskem vítali přicházející na tribunu, nu prostě, tentokrát se i chodníky rozehřály jako to slunce na obloze po chmurných dnech. Tak oslnivě jásavé to nebylo jako před dvaceti lety, neboť tehdy to byl prvý únik do svobody, od níž každý očekával něco po svém. 20 let budování i krušného, přeorganizování celého společenského systému ne bez osobních trpkostí, udělalo naše lidi střízlivými a tím jejich dnešní jásot byl vzácnější a dokladem, že většina z nich je s dnešním životem smířena a uspokojena. Celková účast byla 7.792 lidí, z toho polovina byla v průvodu. Škoda, že ta manifestace na chodnících se stala už vžitým zvykem.
    Alegorické vozy měly Sklárny Moravia, Šroubárny Kyjov, Mlýny a těstárny Kyjov, Slezan Svatobořice a Družstvo invalidů Kyjovan. Všechny byly zaměřeny na 20 let budování a myšlenku světového míru. Hlavním řečníkem byl předseda ONV z Hodonína, ale projev měl po uvedení předsedou MěNV i s. V.I. Komorina, který přál městu další pěkný rozvoj, vždyť on to mohl nejlépe porovnat, co bylo a co je nyní – tak jako rozvoj z trosek vyrostlého Leningradu, kde nyní žije, to není, ale na naše poměry je to až dost.
    Pozdravnými telegramy sovětskému velvyslanectví a ÚV KSČ byla májová manifestace skončena. Dál hrála hudba a davy se hnuly k rozličným stánkům, naplnily se restaurace a cukrárna a rozproudila se promenáda, pokud nespěchali účastníci ke svým autobusům nebo ještě na slavnost osvobozených vězňů z tábora u Svatobořic. Mládež se těší na taneční odpoledne a večerní zábavu, ta neméně spěchá domů. I ti malí se nemohou odpoutat od lákavých stánků a koutu s kolotočem, pro ně je zas jiná zábava, to jsou už pravé děti svobody. Kéž by se i jejich děti v ní narodily.

    9. květen byl věnován sportu a byly uspořádány různé přebory jako v atletice, cyklistické závody a závody motokár. Mládež ukázala svou fyzickou zdatnost a milovníci sportu si také přišli na své. Oslava byla neoficiální, ale vyjadřovala druhou složku našeho národa, fyskulturu.

    V pěkném podzimu probíhaly letos oslavy Velké říjnové socialistické revoluce. Odpoledne byl slavnostní aktiv s kulturní vložkou pěveckého sboru Kyjovanka, na němž měl hlavní referát o mezinárodní situaci ministr Josef Korčak a doslov okresní tajemník KSČ Bohumil Nerad. Bylo vzpomenuto významu VŘSR na celý náš vývoj a v diskusi byly řešeny aktuální problémy města. Pak byly položeny věnce u památníku padlých, kde již čekala mládež na lampiónový průvod, který se pak s hudbou manifestačně odebral na náměstí, kde byl vypálen ohňostroj.
    Štafeta přátelství a míru, nesoucí bratrské pozdravy sovětskému lidu, se zastavila 20. listopadu u Skláren, kde ji očekávali žáci ze škol a zástupci města a závodu, kteří předali své dárky. Na okresním aktivu v hodoníně někteří členové Svazu protifašistických bojovníků převzali od předsedy ONV pamětní medaile presidenta republiky – na paměť boje proti fašismu, jako Františka Rudická, Rudolf Strýček, Antonín Popelka.

    V Měsíci československo-sovětského přátelství nás navštívili milí hosté z Uzbekistanu, kde se rodí nejvíce bavlny. Byli srdečně uvítáni zástupci SČSP, NF a MěNV. Prohlédli si město a večer na Záložně byla beseda s občany po kulturním programu pěveckého souboru Kyjovanky a LŠU. Zástupci Skláren, Šroubáren a Kyjovanu jim věnovali upomínkové dary a hosté zase je podarovali tubetějkami (vyšívané čepičky) a dvěma kusy brokátu.
    Beseda byla srdečná, dotazy, které tlumočil s. Květoslav Popelka, byly ochotně zodpovídány. Lékařka Dr. Garická pak prohlásila, že Uzbekistan oplývá sluncem i bohatstvím lidského srdce jako to (druhé) poznává u nás. Ve vinném sklepě JZD, kam byli hosté pozváni, byla zábava ještě srdečnější, ač se dlouho nezdrželi, druhého dne měli zas jiný zájezd. Měsíc československo-sovětského přátelství byl zakončen plenárním zasedáním MěNV v hudebním sále ZDŠ na třídě Pionýrů, na kterém kulturní vložku měli žáci školy a hlavní projev zástupce KV SČSP.
    Tak skončily oslavy jubilejního dvacetiletí a všední dny proložené těmito vzpomínkami staly se významnější a mnohé se osvětlilo, co už přicházelo v zapomenutí, ty těžké počáteční roky, kdy se ještě jasně nerýsovala linie našeho socialistického vývoje, kdy strany politické zápasily mezi sebou, ale kdy za těchto bojů nezadržitelně rostla síla komunistické strany a vzrůstal vliv dělnické třídy, která se upevňovala, aby v roce 1948 mohla definitivně převzít moc.
    Pak to byl ještě větší zápas, aby lidé se naučili i jinak myslet, nejen na své soukromé starosti, ale více ve všeobecném zájmu. Soukromé vlastnictví se ztenčovalo, to byl největší boj u nás, protože ti drobní vlastníci lpěli na svém kousku půdy a zdálo se jim, že to nepřežijí. Vyhrát myšlenku družstevnictví znamenalo vyhrát socialismus. Dvacetiletá bilance má opravdu právo na oslavu.

    SČSP je největší organizací v Kyjově, žel jen papírovou. Má 4 odbočky a z nich větší činnost vyvíjela jen II. odbočka, vedená houževnatým předsedou, který je zároveň i předsedou Místního výboru, Janem Šplouchalem. Z přednášek byla nejvýznamnější přednáška Dr. Josefa Hanuse: Co jsem viděl ve Švédsku, pro internátní mládež zdravotnické a technické zemědělské školy byla přednáška s filmem Bylo mi 20 let a samostatný film Osud člověka. Také literární pásma připravované Dr. Ladislavem Dlouhým se dobře uplatňují.
    Kroužek LKR – lidových kurzů ruštiny – byl jen jeden s 10 členy. Zájem je už menší, protože mladší znají už ruštinu ze škol a starší ji až na menší výjimky, též trochu zvládli. V dubnu byla v Hodoníně soutěž členů LKR z kroužků mladých a to již je větší úspěch u těch, kteří zvítězí, neboť nároky jsou také větší. Největší pohotovost v konverzaci prokázaly svazačky Zuzana Šťastná a Jarmila Pimková a postoupily do krajského kola. Někteří v kroužcích mladých se připravují na průvodcovskou službu.
    Členové Svazu přátel pracovali také brigádnicky a zúčastnili se akcí Za Kyjov krásnější. Někdo tak pracuje za více organizací a tak podělí pár hodinami všechny. Největší úkol Svazu bylo převést členy ze závodů do místních odboček. Počet vzrostl natolik, že bylo nutno zřídit další odbočky, celkem je jich sedm. Jaká to byla práce najít pro ně ochotné pracovníky výborů, ví jen s. Jan Šplouchal, který se této práce obětavě ujal a sám osobně vyhledával vhodné osoby a jednal s nimi ústním pohovorem i několikrát. Dnes lidé nechtějí ani sebemenší funkci, zde se zvláště projevuje apolitičnost, když už není závazné vykazovat, kde je kdo organizovaný. Jindy každý uváděl aspoň ROH a SČSP, aby dokázal souhlas s dnešním režimem. Nejhůře se po této stránce pracuje s lidmi přistěhovalými z venkova.

    Nebyla to akce čistě kyjovská, sjezd bývalých internačních vězňů z tábora u Svatobořic, ale protože na ní pracovali i kyjovští občané, zvláště agilní Adéla Adamová, také bývalá vězeňkyně, zmiňuji se o ní, vždyť po několik let tento tábor budil pozornost kyjovských občanů a mnohou jejich pomoc. Vznikl z bývalých “baráků”, postavených za I. světové války, které byly zřízeny pro vystěhovalce z Haliče, většinou židovského původu, i pro ruské zajatce. Po válce sloužil tento objekt různým účelům, byl tam umístěn i starobinec města Brna. Po hitlerovské okupaci byl shromáždištěm židů, určených do různých táborů i cikánů. Ještě když v něm byli shromážděni političtí vězni, příslušníci rodin, která měla nějakého člena za hranicemi, byl jeden dům určen pro židy ze smíšeného manželství a tam němečtí strážci ukazovali své metody zacházení s nearijskou rasou. Nadávky, bití, křik, nářek se z tohoto místa ozývaly denně a vězňové byli rádi, když je odvezli jinam, protože toto jednání budilo strach i odpor a mnozí, snažíce se nešťastníkům trochu ulehčit, vydali se sami v nebezpečí. Ovšem jejich odchod jinam znamenal ještě větší utrpění a neblahý konec. Občané Svatobořic i Kyjova obětavě vypomáhali politickým vězňům, přijímali pro ně dárky od příbuzných a známých, pašovali je pak do tábora, i pomocí českých četníků.
    Účast na sjezdu byla velká, na 300 bývalých internačních vězňů se sjelo, přijela i delegace z Polska. S projevy se střídala hudba a zpěv a večer byl koncert ze skladeb bývalého vězně, Vítězslava Kaprála. Byl odhalen pomník u závodu Slezan, spodní to část bývalého tábora. Tyto události jsou za námi 20 let a přece není možno je zapomenout. Někteří byli jimi poznamenáni pro celý život, i když tento tábor nebyl z nejhorších, byl přece jen znakem “obyčejného fašismu”. A dnešní snaha revanšistů v NSR není než touhou po pomstě a nové moci neofašismu. Jak je třeba bdít a stále bojovat o mír!

    Tato výstava byla umístěna ve dvou budovách, v ZDŠ na třídě Pionýrů a v ZTŠ na náměstí Julia Fučíka. Bylo zde soustředěno všechno, co se udělalo v průmyslu, v zemědělství, ve školství, v kultuře i ve výstavbě města a v jeho rozvoji. Podniky měly svá oddělení, třeba i na chodbách a chlubily se svými úspěchy, zahraničním vývozem i vnitřním budováním a zvláště svými zlepšovateli. Komunální služby uváděly podrobné diagramy od svého vzniku, některé menší závody měly jen nástěnky.
    Myslivci obsadili celou místnost a mimo lovecké trofeje uváděli i čísla o ochraně zvěře a propagaci myslivosti i ukazovali různé druhy loveckých zbraní.
    Školy měly své výstavky o postupu práce ve třídách, o nejnovějších metodách a pomůckách, které si učitelé vyrábějí sami. Družina mládeže měla krásnou a obdivuhodnou výstavku svých prací, která byla oceněna i na okresní výstavě. Zemědělská technická škola ukazovala všestrannou přípravu žáků na povolání v mnoha fotografiích, pořizovaných ve fotokroužku vedeném Ing. Zlatou Pázlerovou, i činnost mimoškolní v různých kroužcích také v číslech a fotografiích. Není divu, že se absolventům mnohdy pracoviště nelíbí, protože na škole se po práci vyžívali úplně podle svých zájmů a internátní stravování i ubytování je prvotřídní. Mnozí žáci vynikají ve sportu, zvláště v lehké atletice – to je i u jiných vyšších škol. Zdravotnická škola měla své oddělení v péči o dítě, v propagaci hygieny a správné výživy.
    Kulturní část ukazovala starými plakáty jaký byl v Kyjově čilý ruch v divadelním ochotnictví, i v jiných směrech, nyní se objeví ochotnická hra tak jednou do roka.
    Odboj měl rovněž svou místnost a bylo v ní všechno, co mohlo osvětlit ilegální činnost v Kyjově, jak komunistů tak jiných skupin. Byly zde uvedeny i vzpomínky z koncentračních táborů, jimiž většina ilegálních pracovníků prošla a dominovala tu i jména těch, kteří se už z nich nevrátili. Byl tu vystaven i sborník Kyjovsko (15 let od 1945) připravovaný členem akademie věd a umění z Prahy, který si to vzal jako ideologickou práci, ale odjel, papír na tisk se nezajistil a sborník zůstal ve strojopise v několika exemplářích a jsou tam vzácné a pozoruhodné dějiny našeho socialistického vývoje. Menší obce jako Žarošice nebo Skoronice mají své publikace.
    Otřesně působila nástěnka Ústavu sociální péče pro děti, který byl v Kyjově postaven roku 1961. Je tam celkem 200 dětí, z toho 5% debilních, 55 imbecilních a 40% idiotických a tíže postižených – jen duševně postižených 58%, duševně i tělesně 34%, duševně i smyslově 7,4. Trvale upoutáno na lůžku je 36 dětí, 35 má epilepsii, nemluvících je 83 a sestrou krmeno je 47 dětí.
    Jsou tam umístěny děti od 3 do 15 let (i déle je 11 dětí). Děti jsou v krásném květinovém a záclonkovém prostředí, v zamčených však místnostech a neustále hlídány a baveny sestrou. Některé jsou tak vzdělavatelné, že počítají do deseti a píší jméno. To ve věku, kdy normální děti počítají rovnice. Rády zpívají, ovšem se špatnou výslovností, i špatně mluví. A přece mnohé jsou schopny vytvořit i pěkné práce nebo zahrát primitivní divadlo a schopny jsou i tance. Tito ubožáci, kteří kdysi hrůzou zatěžovali rodiny po celý život, byli žebráky nebo největšími ubožáky, neboť ústavy je nestačily pojmout, dnes žijí aspoň lidsky v pěkném prostředí a při dobré stravě. Jsou to nerentabilní náklady.
    Z Domu důchodců byla radostnější zpráva. Je tam umístěno 122 důchodců, 78 žen a 44 muži a nad 80 let je jich 56 osob. Za těmi chodí s blahopřáním aktivisté Sboru pro občanské záležitosti s pionýry. Tam se také odehrála diamantová svatba manželů Březinových, což také dosvědčuje, jak se tam starým lidem dobře daří – a přece se i někdy škorpí. Pokoje jsou čtyřlůžkové a tak se těžko najdou shodné povahy. Pro manžele dvoulůžkové.
    Výstava byla dokladem dobrých a plodných dvaceti let!