Červenec byl nabitý politickými událostmi, jednáními mezi ČSSR a SSSR, přípravou na XIV. sjezd strany komunistické, pro nějž bylo vybráno z okresu 13 delegátů, pak 9. Začala podpisová akce na podporu vedení Alexandra Dubčeka, archy k podpisům byly vyloženy v závodech i veřejně. Sdělovací prostředky stále zdůrazňovaly nebývalou jednotu našeho lidu, podporu našemu obrodnému procesu a schvalování akčního programu strany. Veliké naděje straníků se upínaly k chystanému XIV. sjezdu strany a očekávalo se od něho vyjasnění nesrovnalostí, obroda socialismu v duchu socialismu – heslo: Socialismus s lidskou tváří – a hlavně reorganizace naší ekonomiky, abychom šťastně překonali hospodářskou krizi.
    Kritické hlasy komunistických stran z jiných zemí, hlavně z SSSR, byly sice komentovány, ale byly vyvracovány jejich argumenty, že se u nás připravuje kontrarevoluce. Sdělovacími prostředky bylo odsuzováno stanovisko sovětských státníků na specifičnost našeho socialismu a poukazováno na Jugoslávii, která si zařídila svůj vlastní socialismus. Tak vznikal velmi kritický postoj k našim spojencům, projevoval se rozkol a vznikal antisovětismus.
    Líbivá politika naší vlády, která oslabovala vedoucí úlohu KSČ a podporovala liberalizaci našich poměrů, systém několika stran soutěžících o moc (i u nás vznikal KAN a K 231), způsobovala, že komunisté byli vytlačováni z vedoucích míst, označováni jako neschopní a nejvíce byly narušeny vztahy k zemím Varšavské smlouvy a volalo se po zřízení Malé dohody (ČSR, Rumunsko, Jugoslávie) a uplatnění možnosti větší spolupráce se západními zeměmi.
    Vznikaly různé vlastenecké akce jako sbírka na Fond solidarity a na zlatý poklad republiky. Jména dárců byla stále zveřejňována (u nás se zlata odevzdalo ve Spořitelně minimálně). Nadšení pro suverenitu republiky a její neutralitu dosahovalo mezí. Hlasy starých komunistů, kteří prošli mnohými i stranickými boji, zanikaly, ale oni se nevzdávali, scházeli se se svými nemnohými přívrženci, psali výzvy a posílali rezoluce – běžný tisk jim nic neotiskl, tak tiskli letáky a kolportovali je.
    21. srpen – den jako každý jiný a přece byl tak otřesný, když v ranních hodinách byla zachycena zpráva, že vojska Varšavské smlouvy vstoupila na naše území. Toto obsazení – nazývané “okupace” (tehdy se ještě nevědělo, že je to bratrská pomoc ohroženému socialismu u nás) – vyvolalo zděšení a paniku. Jako vždy při takové nečekané události zasáhla živelnost, která běsnila proti těm, kteří v hloučcích vítali sovětské jednotky, projíždějící Nerudovou ulicí, nadjezdem k nemocnici a dále k Brnu. Utržili i tělesné násilí.
    Praktická část obyvatelstva, převážně ženy, začala hned nakupovat, skoupilo se kde co, nejvíce základní potraviny, mouka, cukr, tuk, ale i sirky, svíčky, sůl, masné výrobky a jiné nutné potřeby, jakoby se blížila válka. Mužská část se starala více o ideovou část a začaly se psát na všech možných místech agitační i značně urážlivé nápisy, česky, ale i v azbuce, aby jim bylo porozuměno. Část hesel přinášely i noviny, takže už jsme se nepodivovali nad bystrou agitací nápisů. I v závodech propagační oddělení připravovala pásy s různými hesly, jeden transparent byl umístěn i nad hlavní křižovatkou: Stojíme pevně za Dubčekem.
    MěstNV zasáhl v městském rozhlase i letáky, kterými pohotově nabádal ke klidu a rozvážnosti (případ omylné smrti v Bučovicích), ujišťoval, že je dostatek zásob (máme podnik Mlýny a těstárny, které měly značné zásoby a sklad Pramene) a že zásobování bude plynulé i co se týče chlebovin a mléka. Nákupní horečka pokračovala, kdo měl peníze, nakupoval vše možné, i nepotřebné. Rozhlas vysílal dnem nocí, někteří lidé také stále poslouchali, nosili se s sebou tranzistory, horečný shon a jednání zachvátilo všechno, nejvíce mládež, která v této horečné činnosti i řádění si přišla na své.
    Vyvěšené prapory byly spuštěny do půl žerdi, byly vyvěšeny i smuteční černé, rudé hvězdy byly sundány i ostatní sovětské emblémy. Rozpoutaná vichřice nacionalismu dorážela na všechno, usídlila jiný názor na naše přátele a zapůsobila i na labilní i na poctivé komunisty, protože vedení bylo stejně dezorientováno (letáky OV KSČ atd.). Mládež zrovna zhypnotizována hesly: Svoboda, demokracie, humanismus, projevovala nebývalou agilnost, pokud se to týkalo antisovětismu a v duchu “deklarace lidských práv” žádala suverenitu a vyhlášení neutrality naší republiky. Ostatně to žádala i většina dospělých, aniž by uvažovali o právnickém dosahu a možnosti takového požadavku. Správně se vyjádřil jeden ředitel závodu na podobný dotaz, “že otázka je velmi složitá, muselo by se vyjasnit, jak by se vyřešil náš vztah k mezinárodnímu dělnickému hnutí, kterému chceme zůstat věrni.” Jen dík bdělosti MěstNV a mnohých starých komunistů nedošlo u nás k tragickým incidentům.
    V posledních dnech srpna vyšlo několik čísel Kyjovských novin (vydavatel MěstNV a městský výbor KSČ), které zaznamenávaly běžné události a výzvy, také stav městského zásobování. Ovšem záplava rezolucí z podniků a institucí vzrůstala, podpisové akce také, shromáždilo se na 8 tisíc podpisů, mimo otevřené dopisy sovětskému velvyslanectví, ujišťování, že VB jde s lidem, avšak byly také výzvy, aby se hanlivé nápisy smazaly (výzva OV KSČ i našeho), nezabránilo se však napadání mnohých občanů a veřejných činitelů anonymy s výhrůžkami, ale pevní komunisté se už nebáli, byla zde ochrana spojeneckých vojsk a kolportovali Zprávy vydávané redakcí při spojeneckých vojskách.
    Život se v dalších dnech nezastavil, po páteční stávce závody pracovaly normálně, pokud měly zásoby, jen přísun vagonů ochabl, tak se výrobky hromadily ve skladu. 31.8. byla vyhlášena Dubčekova směna na pomoc našemu hospodářství, hlavně v těch odvětvích, spjatých se zásobováním obyvatelstva, ale pracovalo se skoro všude – pracovní sobota.
    Benzinu bylo málo, vydával se přídělově, ale i výjimečně autům, kterými se vraceli z dovolené naši občané. I tohoto příkazu omezeného výdeje se zneužívalo, někteří majetníci aut zajeli si pro jistou zásobu i několikrát. Výzva ke klidu a pořádku se opakovala a hlavně, aby mládež se nezdržovala na rušných vozovkách, aby nepřišla k úrazu. Město se stávalo podle výzev sdělovacích prostředků mrtvým městem, ale pracovalo se a nakupovalo.
    Spořitelna vydávala peníze i přijímala vklady, zjednávala půjčky, prostě normální chod ústavu. Také kulturní podniky začaly zase pracovat. Ještě tu byla akce svévolného přejmenování ulice Rudé armády na ulici Dubčekovu, ale zákrokem MěstNV se muselo vše vrátit do původního stavu. Mnichov ještě vyzněl jako vlastenecký alarm, přirovnávání tehdejší okupace k nynějšímu zásahu “spojeneckých vojsk”. Stále se ještě masově nevěřilo, že byla u nás připravována kontrarevoluce, vyjasnění nastávalo později.
    28. říjen byl slaven jako národní svátek. Po odstranění busty Stalinovy, zůstal volný podstavec a na něm se objevila busta Masarykova a pod ní vlajka. Když do rána byla zničena a vlajka zmizela, dali si tam jeho ctitelé obraz a potom novou bustu, nepozlacenou. Co tam bylo květin a večer svíček, také skauti měli svou stráž. Místo se stalo nacionální poutí. Ještě při hodech kyjovská mládež uctila Masarykovu památku zastávkou u improvizovaného pomníku a kapela zahrála oblíbené Masarykovy písně a hymnu.
    Oslavy VŘSR byly uspořádány v Sokolovně a účastnilo se jich na 200 lidí, více než při dřívějších oficielních oslavách. Ač mnoho občanů vracelo demonstrativně legitimace SČSP, ač byli většinou “mrtvými členy”, zůstalo dost věrných a přívrženců, kteří tento čin Sovětského svazu nepovažovali za okupaci, ale pomoc!