Narodil jsem se dne 31. ledna 1915 v obci Bošovice, dnes okres Vyškov, v rodině malého zemědělce Matouše Valíka. Matka byla svobodná, jmenovala se Valíková Františka. Vychodil jsem měšťanskou školu v Újezdě u Sokolnic. Desetikilometrovou vzdálenost do školy jsem denně, tam i zpět zdolával pěšky. Po vyučení v řemesle malíř pokojů, jsem byl až na malé výjimky bez zaměstnání. Sezónnost v oboru, pak velmi omezený počet pracovních příležitostí, nutily věnovat se čemukoliv, s cílem alespoň živořit. Za války jsem začal už pravidelněji pracovat.
    Pak mně však napadlo, že bych měl práci pro okupanty bojkotovat. Mimo pracovní poměr jsem zůstal po dobu půldruhého roku. Byl jsem už od září 1939 ženat, ale přesto jsme s manželkou vydrželi, i když to často nebylo lehké.
    V roce 1942 v době hajdrichiády jsem zhuštěné nacistické evidenci neušel. Musel jsem nastoupit na práci ve Vídni. V době okupace jsem bydlel s manželkou Františkou Valíkovou v Brně, odkud jsem do Vídně dojížděl. V říjnu roku 1944 jsem využil návštěvy domova, do Vídně jsem se už nevrátil. Do konce okupace jsem žil na vsi v rodišti a různě po známých.
    Po osvobození jsem nastoupil jako záložník na vojenské cvičení. Po vojenském cvičení jsem na jaře roku 1946 začal pracovat ve svém oboru.
    V listopadu roku 1947 jsem po absolvování krajské politické školy Komunistické strany Československa v Brně, nastoupil do funkce organizačního tajemníka na okresní sekretariát v Moravských Budějovicích. Později ve funkci vedoucího tajemníka jsem byl přeložen v téže funkci na sekretariát Okresního výboru Komunistické strany Československa v Pacově.
    V roce 1951 jsem po skončení politické činnosti nastoupil na brigádu do Uranových dolů, tak zvaných “Jáchymovských dolů” pánve Horní Slavkov okres Sokolov. Práce mně velmi zaujala, takže jsem přešel z brigádnického poměru do stavu stálých pracovníků. Docílil jsem úspěchů v práci i v osobním zařazení. Prošel jsem mimo havířské práce řadou funkcí hospodářského pracovníka, včetně vedoucího dolu, později dispečera na velkém závodě. V roce 1960 jsem však byl v důsledku onemocnění přeřazen na povrchové práce.
    Jako částečně invalidní jsem byl vedoucím závodní školy práce na závodě v Horažďovicích. Bydlel jsem v Horním Slavkově, kde se těžba postupně omezovala. Dojíždění do Horažďovic bylo stále obtížnější, v Horním Slavkově nebylo pracovních příležitostí. Na naléhání manželky, vrátit se “domů” na Moravu, jsem si našel zaměstnání v Jihomoravských lignitových dolech Hodonín, závod Šardice.
    Zřekl jsem se částečného důchodu, nastoupil jsem jako pomocník havíře na Dole Dukla v Šardicích. Po něco více než pěti letech, kdy jsem zastával funkci střelmistra, jsem byl znovu ze zdravotních důvodů vyřazen z práce v podzemí. Od roku 1966 jsem byl znovu na povrchu.
    Poslední tři roky jsem byl pověřen činností propagační, funkci jsem zastával až do dne odchodu do důchodu, to je 31.1.1975. Jsem ženat, děti jsme neměli. Bydlíme s manželkou v Kyjově, Za stadionem 1150. Manželka je nemocná, uznána v roce 1975 plně invalidní.
    Členem strany jsem od 11. února 1946. Prošel jsem celou řadou funkcí a to od počátku členství, až do skončení mé aktivní činnosti zaměstnance. Za dobu mé politické aktivity se mně dostalo hodně porozumění a konkrétních projevů uznání. V létech čtyřicátých to byly knižní upomínkové dary Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V roce 1957 to pak bylo čestné uznání za spoluvedení kolektivu razičů komínů na Jáchymovských dolech. Z dalších významnějších pak v roce 1971 medaile k padesátému výročí založení Komunistické strany Československa. V roce 1975 Plaketa Klementa Gottwalda. Téhož roku, tedy v roce dovršení mých šedesátin, jsem byl poctěn pamětní medailí, k třicátému výročí osvobození naší vlasti slavnou Rudou armádou.
    Poslední vyznamenání jsem vskutku považoval za triumfální vyvrcholení své činnosti a jeho odměnu. Za krátkou dobu se však počalo dostavovat něco nespokojenosti. Se vstupem do řad důchodců jsem se začal čím dál více řadit mezi neplatné občany. Nejednou jsem cítil nespokojenost nad tím, že mně byla medaile udělena, že dnes už si jí nezasloužím. Snažil jsem se být v mnoha směrech soukromně činný. Vše se mně celkem dařilo. Nedařilo se mně však docílit uspokojení, pokud to bylo v souvislosti právě s udělenou pamětní medailí.
    Koncem ledna však se k nám dostavil soudruh Víťa Ingr, náměstek předsedy Městského národního výboru v Kyjově. Jako hlavní účel návštěvy sdělil, že jsem byl soudruhy vytipován k tomu, abych se stal kronikářem města Kyjova. Dal mně na rozmyšlenou několik dnů. Věděl jsem však, že moje odpověď bude kladná, i když jsem se nemálo strachoval z toho, zda tento odpovědný úkol zvládnu.

Vladimír Valík, důchodce
bytem Za stadionem 1150
Kyjov, okres Hodonín