Výstavba socialistického průmyslu

    V úvodu této kapitoly považuji za vhodné podívat se letmým pohledem do doby, která předcházela Vítěznému Únoru a zmínit se o tom, čím byl charakterizován průmysl v našem městě a jak žili kyjovští dělníci a zaměstnanci kyjovských závodů.
    “Huťaři”, jak se nazývali všichni zaměstnanci kyjovské sklárny, havíři kyjovských uhelných dolů, mlynáři kyjovského mlýna a zaměstnanci dalších kyjovských podniků, tj. pivovaru, lihovaru a mlékáren, tvořili valnou část obyvatelů našeho města. Jejich život, vzpomeneme-li dobu rakousko-uherského mocnářství, dobu první světové války, dobu předmnichovské republiky a neblahou dobu okupace, nebyl záviděníhodný. Kyjovské závody byly v rukách soukromokapitalistických podnikatelů, či v rukách akcionářů. Dělnictvo nemělo sociálních výhod, dělník za těžkou práci byl nuzně odměňován a aby jeho rodina měla alespoň minimum k životu, snažil se každý zmocnit kousku půdy, která byla poslední zárukou obživy.
    Pokrokově smýšlející dělníci byli jako nežádoucí živel vyhazováni z práce. V údobí hospodářských krizí rostly řady nezaměstnaných. Těmito neblahými poměry bylo motivováno vystěhovatelství mnoha mladých příslušníků dělnických rodin. Ti odjížděli do Ameriky, Francie a jiných států, kde byly lepší možnosti získat zaměstnání a obživu, nežli v rodné vlasti. Řada z nich se vracela po čase s ušetřenými penězi zpět do vlasti, ale řada z nich se trvale usídlila v cizině. Staří pamětníci vzpomínají si početné transporty vystěhovalců, kteří odjížděli z kyjovského nádraží. V blízkých Svatobořicích byl zřízen vystěhovalecký tábor, ve kterém vystěhovalci strávili dobu karantény.
    Neblahá doba okupace je poznamenána řadou utrpení pokrokově a vlastenecky cítícího obyvatelstva našeho města. Řada dělníků-komunistů prožila dobu okupace v nacistických věznicích a koncentračních táborech, kde nalezli smrt nebo se po osvobození vraceli s podlomeným zdravím.
    Příznivá doba v otázce průmyslu a života dělnictva rýsovala se po osvobození naší vlasti Sovětskou armádou. Nastává období válkou zničeného a zanedbaného hospodářství, což vyjadřovala Dvouletka roků 1947 a 1948. Košickým vládním programem byla vyjádřena směrnice k budování socialisace v našem průmyslu. Nicméně proces znárodňování průmyslových závodů, jako první krok na cestě socialisace, byl brzděn pravicovými politiky, kteří socialisaci nepřáli. Snaha pokrokových vládních činitelů budovat průmysl socialistického charakteru byla záměrně mařena reakčními živly. Nastává politický boj mezi pravicovým a levicovým vládním blokem, který měl odezvu i v průmyslovém rozvoji. V paměti je i heslo pravicového bloku: “Čím hůře, tím lépe”. Vítězný Únor zmařil neblahé cíle pravicových ministrů odvrátit nastoupenou cestu socialisace, vytýčenou Košickým vládním programem. Vítězný Únor stává se počátkem nové etapy v našem národním hospodářství, je počátkem intenzivního rozvoje socialistického průmyslu.
    Položíme-li si dnes, v jubilejním roce 25. výročí Vítězného Února, otázku jaký význam má Vítězný Únor na průmyslový rozvoj v našem městě a jakou odezvu má na životní úroveň obyvatelů našeho města, tak odpověď je jednoznačná: “Vysoce positivní”. Výsledky jsou vskutku udivující. Pojmy – nezaměstnanost, úmorná práce, strádání, bída, hlad, ponižování – zmizely dnes ze slovníku průmyslového dělnictva. Na druhé straně do tohoto slovníku jsou nově zařazeny pojmy: socialistické formy práce, racionalisace, iniciativa pracujících, údernické a zlepšovatelské hnutí, brigády socialistické práce, rekreace pracujících, odborářská miliarda, atd., atd.
    Máme-li si udělat přehled o kyjovských závodech a jaké změny v otázce průmyslu v našem městě nastaly v pětadvacetiletém období, které uplynulo od Vítězného Února, pak považuji za vhodné začlenit naše závody do tří skupin a to:

a/ Závody vybudované před Vítězným Únorem: Sklárna Moravia, Mlýny a těstárny a Cihelna.
b/ Závody vybudované po Vítězném Únoru: Šroubárna Kyjov, družstvo Kyjovan, Jihomoravské pekárny – závod Kyjov, Vinařské závody, Mlékárna Lacrum – Kyjov, Chema, Zemědělský stavební podnik.
c/ Závody zrušené po Vítězném Únoru: Uhelné doly Kyjov, Pivovar Kyjov a drobné znárodněné podniky.

    Abych podal obraz o našich kyjovských závodech, pídil jsem se po kronikářském materiálu. V následujících statích zmiňuji se o jednotlivých závodech v rozsahu, v jakém se mi podařilo alespoň hlavní údaje získat.

Sklárna Moravia

    V jubilejním roce 25. výročí Vítězného Února slavila Sklárna Moravia Kyjov rovněž své jubileum – 90. výročí. Zabýváme-li se však pouze dobou uplynulých dvaceti pěti let, musíme konstatovat, že toto údobí socialisace vtisklo závodu naprosto změněnou tvářnost.
    V závodě zmizely staré, nevyhovující objekty, postupně budovány objekty nové, stavební ruch po celé toto údobí doslova neutuchával a přestavba závodu neustále pokračuje. Mimo vlastní provozní areál bylo vybudováno zdravotní středisko, nová budova pro Odborné sklářské učiliště, v současné době je budována sportovní hala, před závodem je zřízeno parkoviště motorových vozidel, vybudována je uvnitř závodu elektrárna pro krytí vlastní spotřeby proudu, do závodu byla zavedena železniční vlečka, vybavená vlastním lokotraktorem, postaveny byly nové komíny dosahující výšky 60 m, v současné době je ve výstavbě řada provozních a skladovacích objektů.
    Stará zařízení byla postupně rušena a nahrazena moderními výkonnými stroji. Závod z původní ruční výroby přešel postupně na výrobu poloautomatizovanou a dnes již má závod plně automatizovanou výrobu. V letech 1958-1959 přeměněno dřívější vytápění sklářských vanových pecí lignitem na vytápění methanem.
    Modernizování závodu mělo pronikavou odezvu na ekonomické výsledky. Výrazný přehled o rozvoji závodu nám podávají grafy, zachycující celé údobí 25 let socialisace.

Růst hrubé výroby v % ve Sklárně Moravia Kyjov

rok

%

1948

100

1955

171,9

1960

254

1965

343,9

1970

473,9

1972

545,7


Růst produktivity práce v % ve Sklárně Moravia Kyjov

rok

%

1948

100

1955

116,6

1960

149,7

1965

180

1970

228

1972

262,7


Růst exportu v % ve Sklárně Moravia Kyjov

rok

%

1948

100

1955

178,2

1960

244,3

1965

371,9

1970

441,8

1972

901,9


Růst průměrných výdělků v Kčs ve Sklárně Moravia Kyjov

rok

Kčs

1948

1 200

1955

1 271

1960

1 476

1965

1 511

1970

1 997

1972

2 123

 

    Na panelech výstavky, kterou závod Sklárny Moravia uspořádaly v roce 1973 v rámci jubilejních oslav, 90ti let výročí svého založení, mohli si návštěvníci všimnout i reprodukcí:

a/ Vyznamenání za zásluhy o výstavbu udělenou presidentem republiky 30.4.1960.
b/ Udělení čestného názvu “Závod XII. sjezdu KSČ” za mimořádnou iniciativu a obětavost v práci v roce 1962.
c/ 30. dubna 1964 propůjčil president ČSSR kolektivu pracujících Sklárny Moravia – Kyjov za mimořádné hospodářské výsledky ”Řád práce”.

    Vyznamenání za vynikající práci bylo uděleno těmto zaměstnancům Sklárny Moravia – Kyjov: Ferdinandu Kalousovi, Vítězslavu Janíčkovi, Františku Slezákovi, Antonínu Kvardovi, Františku Zemánkovi a vyznamenání za zásluhy o výstavbu bylo uděleno Josefu Fridrichovi a Vladimíru Slováčkovi. Kyjovská Sklárna Moravia řadí se mezi přední závody sklářského průmyslu v naší republice. Obalové sklo se značkou “M” jsou známé výrobky našich sklářů, známé nejen u nás a všech socialistických státech, ale i v mnoha státech kapitalistických.

Mlýn

    “Mlýny a těstárny, n.p. Pardubice – závod Kyjov – mlýn Kyjov” je oficielní název, který je uveden na obalech jeho výrobků. Jestliže bychom navštívili kyjovský mlýn v den osvobození Kyjova, jistě by naše dojmy nebyly příznivé. V době okupace patřil mlýn pod německou, nacistickou správu, jeho správcem byl poněmčený Čech, nacista Franz Larisch, který po osvobození byl popraven na improvisované šibenici na nádvoří kyjovské radnice. Mlýn v roce 1941 vyhořel, ale příčina požáru nacistickými vyšetřujícími orgány nebyla zjištěna. V poslední fázi války nacisté mlýn zpustošili, nejdůležitější součástky jako například skládací zařízení pro mlecí stolice odvlekli, takže mlýn byl neschopen provozu. Za pomoci Sovětské armády byly chybějící součástky nalezeny v Přerově, odkud byly vráceny do Kyjova, takže již v květnu 1945 byl dán mlýn opět do provozu. Brzy na to byla zde mleta mouka z obilí, které Sovětská armáda dodala ve vagónových zásilkách.
    Situace mlýna se od roku 1945 pomalu zlepšovala vlivem nového vedení podniku, přesto však ne tak, jak by to dělnictvo zasluhovalo. Rovněž v kyjovském mlýně v letech 1946-1947 se projevoval vliv tehdejších národohospodářů a politiků, kterým socialisace nebyla po chuti.
    Vítězným Únorem nastává radikální změna, kdy celé vedení mlýna přešlo do rukou komunistů, plně uplatňujících linii strany a požadavky zaměstnanců. Brzy na to byla ve mlýně zřízena závodní kuchyně, zřízeny šatny, umývárny a sprchy, zřízena noclehárna pro přespolní zaměstnance z odlehlých bydlišť.
    Závod je postupně modernizován, staré, dosluhující stroje a zařízení je vyměňováno, zaváděna automatizace. Tvářnost mlýna se mění výstavbou nových objektů, jsou vybudována čtyři obrovská sila o celkové kapacitě 2.000 vagónů, je rekonstruována železniční vlečka, napojená na blízké nákladní nádraží. V závodě jsou zavedeny automatické balící linky, jimiž je nahrazena práce mnoha pracovníků. Mlýnské výrobky vycházející z balících linek dnes jistě plně uspokojují požadavky spotřebitelů, žádajících výrobky ve spotřebitelském balení.
    Modernizací závodu a úpravou strojního zařízení je motivováno i zvýšení denního výkonu mlýna. Názornou představu o zvyšování denní kapacity (průměr) semílaného obilí podává nám tabulka:

Průměrná denní kapacita semílané pšenice v Kyjovském mlýně

rok

vagónů

1948

5

1958

15,5

1960

18

1972

27


Průměrná denní kapacita semílaného žita v Kyjovském mlýně

rok

vagónů

1948

4

1958

10

1960

12,5

1972

13

    Kladné ekonomické výsledky kyjovského mlýna jsou výslednicí modernizování závodu, zavedení forem socialistické práce, jsou výslednicí úsilí a zainteresovanosti pracovníků mlýna na rozvoji naší socialistické společnosti. Kyjovský mlýn svojí velikostí a výrobní kapacitou se řadí mezi největší závody tohoto druhu v celé naší republice. Kyjovští mlynáři vytvořili si v jubilejním roce 25. výročí Vítězného Února podmínky pro splnění ročního plánu již 20. prosince. V třísměnném provozu, kromě hlavních druhů semílaného obilí – pšenice a žita, zpracovávají dalších devět vagónů ječmene a pět vagónů ovsa.
    Kyjovský mlýn vyrábí celkem 62 druhů výrobků, z nichž hlavní je mouka. Vysoké produktivitě práce, téměř 1.200.000 Kčs na pracovníka za rok, pomáhá i činnost kolektivů soutěžících o titul brigáda socialistické práce. Tak například kolektiv obsluhující balící automat se zavázal zabalit v roce 1973 celkem 18.000 tun výrobků, což je o 5,9% více než určuje plán.
    Kromě úspor na obalech, elektrické energii, chtějí kyjovští mlynáři lepší organizací nakládky a vykládky železničních vagónů oproti minulému roku ušetřit dvacet tisíc korun. Jsou to další doklady o tom, že kyjovští mlynáři mají kladný poměr k práci, je to důkaz o tom, že se staví do řad uvědomělých budovatelů naší socialistické společnosti.

Šroubárna Kyjov

    Nejvýraznějším výsledkem Vítězného Února, nejvýznamnější vizitkou rozvoje socialistického průmyslu v našem městě je výstavba závodu Šroubárna Kyjov. Zásluhu o tuto výstavbu má v první řadě s. ing. Josef Zabloudil, který v roce 1948 v prvních dnech po Vítězném Únoru nastoupil do funkce předsedy Okresního národního výboru v Kyjově. Tento činorodý a obětavý komunista postřehl, že je nutno dbát o další budování průmyslu v našem městě, dát zde další možnosti zaměstnání a tím i další možnost rozvoje města a zvýšení počtu jeho obyvatel. Vždyť Kyjov, tehdy okresní město, měl v roce 1948 sotva šest a půl tisíce obyvatel. Kromě toho kyjovské lignitové doly neměly příznivou perspektivu, neboť průzkum dalších uhelných ložisek byl negativní, bylo nutno počítat s tím, že stávající ložiska budou v dohledné době vyčerpána, doly budou uzavřeny a havíři budou nuceni hledat zaměstnání jinde. Veden myšlenkou vybudovat v Kyjově další, nový průmyslový závod, vešel s. ing. Zabloudil v jednání s podnikem Svit-Gottwaldov. S vedením tohoto podniku bylo pak dohodnuto zřídit a postavit v Kyjově nástrojárnu, jako odštěpný závod Svitu.
    Pro stavbu této nástrojárny bylo vyhlédnuto místo a v roce 1949 bylo “na zelené louce” započato s výstavbou. Pro stavbu nástrojárny bylo využito leteckého hangáru zakoupeného v rakouském Medlingu. Po demontování hangáru byly jeho jednotlivé díly převezeny do Kyjova. Na staveništi byly zabudovány betonové patky pro uložení nosné konstrukce haly a započato s montáží.
    V období výstavby tohoto objektu došlo však ku změně. Z rozhodnutí ministerstva těžkého průmyslu měla být v Kyjově vystavěna šroubárna, při čemž postavená hala by sloužila jako přípravna. Na pevnějších základech měly být vystavěny další objekty šroubárny. Tento návrh byl schválen a brzy i realizován. Stavba velmi rychle rostla a využito bylo i objektu městské elektrárny, která sloužila jako kotelna nového závodu. Již v roce 1950 byla do nově vybudované šroubárny soustředěna výroba spojovacího materiálu dosud vyráběného v malých provozovnách rozmístěných po celém území našeho státu. Šroubárna zahájila provoz a nesla název Šroubárna Kyjov.
    Další postupnou specializací byl vytvořen základní program výroby šroubů, matic, kolejových upevňovadel a dalšího spojovacího materiálu zhotoveného technologií za použití ohřevu. Svojí výrobní kapacitou se řadí Šroubárna Kyjov k největším šroubárenským závodům v Evropě. Výrobky se značkou “ŠK” jsou již dnes známy v mnoha státech Evropy, Ameriky, Asie a Afriky.
    Výrobní provozy závodu jsou vybaveny moderními technologickými zařízeními, jak pro výrobu šroubů, tak i matic a kolejových upevňovadel. K ohřevu materiálu při tváření je ve značné míře používáno mimo automatizovaných plynových pecí indukčních elektrických ohřívaček. Výrobní proces velkosériových výrobků je ve všech fázích, od vložení suroviny až po hotový výrobek, plně automatizován. Automatické výrobní linky na matice a kolejová upevňovadla nemají technické a ekonomické obdoby ve světě.
    Rok od roku je zvyšován objem výroby, jehož značná část je určena pro export. Moderní výrobní zařízení instalovaná ve výrobních provozech a nové výrobní plochy umožňují nabízet materiál ve větším množství, sortimentu a vyšší kvalitě. Rok od roku je závod rozšiřován, stavební ruch zde neustává. Do závodu je zavedena železniční vlečka, po níž jsou přepravovány výrobky ve vagónových zásilkách putujících po celé naší vlasti a do zahraničí. Svojí výstavbou upoutá závod pozornost každého návštěvníka. Prostranství před závodem je pečlivě upraveno – je zde zřízen prostorný park a parkoviště motorových vozidel plně obsazené osobními automobily zaměstnanců závodu.
    V jubilejním roce 10. výročí založení závodu mohla se Šroubárna Kyjov pochlubit velmi kladnými ekonomickými výsledky. Zvyšování výroby zboží v jednotlivých rocích uvádím v tabulce:

Zvyšování výroby zboží v % ve Šroubárně Kyjov

rok

%

1950

100

1952

143,1

1953

238,6

1954

358

1955

359,2

1956

368

1957

485,2

1958

607,1

1959

756,7

    Bouřlivý rozvoj podniku, především zaváděním nejmodernějších agregátů, si vyžádal zvýšení spotřeby všech druhů energií. Tak například jednodenní spotřeba elektřiny se rovná dvanácti denním spotřebám elektřiny celého města Kyjova. Jednodenní spotřeba zemního plynu by stačila plně pokrýt třídenní spotřebu ve všech domácnostech v našem městě. A jednodenní spotřeba vody v podniku rovná se jednodenní spotřebě vody v našem městě.
    Dosáhnout všech těchto výsledků bylo možno jen úspěšným řešením technického rozvoje, bohatou činností zlepšovatelů a vynálezců a rozvojem pracovní iniciativy celého kolektivu. Za dobu svého trvání podnik Šroubárna Kyjov pětkráte obdržel Rudý prapor ministerstva těžkého průmyslu, dostal uznání vlády Československé socialistické republiky a ministerstva strojírenství a titul: “Podnik 25. výročí osvobození ČSSR Sovětskou armádou”. Vysoká vyznamenání obdrželo 23 pracovníků a to jeden pracovník vyznamenání: “Za zásluhy o výstavbu”, dva pracovníci obdrželi “Řád práce”, ministerská vyznamenání obdrželo 10 zaměstnanců a dalších devět vlastní vyznamenání generálního ředitelství.
    Vedení podniku spolu se závodním výborem ROH a stranickou organizací vytváří vedle neustálého zlepšování pracovních podmínek rovněž i možnosti kulturního, společenského a rekreačního vyžití zaměstnanců. Neocenitelnou zásluhou Šroubáren Kyjov je výstavba Domu kultury ROH v Kyjově. Podnik byl investorem této pro naše město representační budovy, která se stala důstojným kulturním stánkem Kyjova. V rekreačním středisku na Vranově, dobudovaném v roce 1969 nákladem 320.000 Kčs, může se zotavovat celkem 100 rodin. Dále byl vybudován pionýrský tábor Hutník na Radějově v celkové hodnotě 3.208.000 Kčs, kde každoročně prožije 20 radostných dnů 325 dětí a 35 zaměstnanců podniku.

Kyjovan – výrobní družstvo Kyjov

    V roce 1959 byly to necelé dvě desítky invalidů s omezenou pracovní schopností, kteří za vedení s. Skácela založili “Invalidní družstvo”. Jejich pracovní náplní bylo oplétání demižonů vrbovým proutím a košíkářské výrobky. Družstvo prosperovalo, rozvíjelo se, rozšiřovalo sortiment svých výrobků, přibíralo nové pracovníky, ponejvíce s omezenou pracovní schopností a omezeným pracovním úvazkem, zakládalo nové provozovny v objektu “Hartlova mlýna” a nové provozovny byly vybudovány “na zelené louce” ve čtvrti Boršov.
    V jubilejním roce 25. výročí Vítězného Února má družstvo již 415 zaměstnanců a může se pochlubit s celoročním obratem 24.000.000 Kčs. Družstvo má 10 provozoven, z nichž je 7 umístěno v Kyjově, zbývající 3 jsou umístěny v Hodoníně, Dubňanech a Žeravicích.
    Sortiment výrobků je velmi pestrý. Je to především výroba laboratorního skla a skleněné suvenýry, broušení olovnatého křišťálu, zabrušování reagenčních lahví, potisk sklenic sítotiskem s různými motivy. V oboru košíkářském je to oplétání demižonů špagetou a košíkářské výrobky. V oboru kovovýroby má družstvo monopolní výrobu stupadel na sloupy telefonního a elektrického vedení, je to dále výroba kovových ochranných košů na demižony většího obsahu, výroba tepaných svícnů a řada dalších výrobků podle požadavků odběratele, jako jsou kovová vrata do garáží, brány a ploty, napínáky drátů apod. Družstvo Kyjovan provádí rovněž opravu a navíjení motorů, zhotovování kaset pro kosmetické výrobky a léčiva, vyrábí mnoho druhů hraček z plastických hmot.
    Nadřízenou složkou Kyjovanu je Krajský svaz výrobních družstev Brno, který je začleněn do Ústředního svazu výrobních družstev Praha. Náš Kyjovan je u těchto složek velmi dobře zapsán, o čemž svědčí řada uznání. Výrobky Kyjovanu jsou dokonalé, líbivé, jdou na odbyt a je o ně nemalý zájem nejen u nás, ale i u zahraničních návštěvníků, zejména pokud se týká suvenýrů.
    Založení družstva Kyjovan a jeho prudký vývoj je jedním z dalších důkazů, že Vítězný Únor a socialisace má v našem městě pozitivní odezvu.

Mlékárna Lacrum – závod Kyjov

    Mezi závody potravinářského průmyslu patří naše mlékárna. Vznikla po roce 1948 sloučením dřívějších tří mlékáren a to: Foukalovy mlékárny zaměřené na výrobu tavených sýrů, mlékárny Rolnického družstva hospodářského (jehož akcionáři byli lidovci) a mlékárny Hospodářského družstva (jehož akcionáři byli agrárníci).
    Po převzetí do socialistického sektoru byla provedena renovace závodu, jednak ve stavební adaptaci, jednak výstavbou nových objektů. Závod byl vybaven novými typy strojního zařízení a automobilními cisternami na přepravu mléka a specielními automobily na rozvážení mléka v lahvích do obchodů potravinami.
    Kapacita závodu byla závislá na dodávce mléka. Zvyšovala se souběžně se zvyšující se dodávkou mléka z okolních zemědělských závodů Jednotných zemědělských družstev. Pro ilustraci uvádím údaje o dodávce mléka z roku 1962 a údaje po deseti letech – z roku 1972: Denní průměrný nákup mléka v roce 1962 činil cca 35.000 litrů, v roce 1972 bylo to již cca 45.000 litrů. Celoroční nákup mléka v roce 1962 byl 13.600.000 litrů, v roce 1972 bylo to 16.425.000 litrů.
    Výrobní specialitou kyjovské mlékárny Lacrum je sýr “Istambul”, převážně určen pro export do Libanonu. Kyjovský závod Mlékárna Lacrum řadí se, co do zařízení závodu a ekonomických výsledků, mezi nejlepší závody v rámci podniku Lacrum Brno.

Jihomoravské pekárny, n.p. – závod Kyjov

    Procházíme-li se v pracovní dny ulicemi našeho města, velmi často zahlédneme krytá dodávková auta kyjovských pekáren, která do obchodů potravinami dovážejí čerstvý chléb, housky, jemné pečivo nebo cukrářské výrobky. Toto zboží je vyráběno ve třech provozovnách pekáren. Hlavní, největší provozovnou je pekárna ve čtvrti Boršov. Byla vystavěna “na zelené louce”. Již při pohledu na objekty pekárny jsme utvrzeni, že se jedná o moderní pekárnu velké kapacity, která v období předmnichovské republiky by neměla obdoby. Pekárna je vybavena moderním strojním zařízením, které svým výkonem udivuje, vzpomeneme-li si dřívější těžkou a nemálo namáhavou rukodělnou výrobu. Výstavba této pekárny je rovněž velmi dobrou visitkou rozvoje socialistického průmyslu v našem městě.
    Pro výrobu jemného pečiva je využito dřívější Kubovy pekárny na náměstí. K této pekárně víže nás vzpomínka na dubnové dny v roce 1945, kdy Kyjov byl v bitevním pásmu. Pekárna byla neustále v provozu, byť byla zasažena třemi dělostřeleckými granáty – a tak zásobovala kyjovské občanstvo čerstvým chlebem. Na výrobu cukrářského zboží bylo využito cukrárny Králíčkovy, která v roce 1948 byla převzata do socialistického sektoru a stala se tak další provozovnou Jihomoravských pekáren – závodu Kyjov.
    Svými výrobky zásobuje kyjovský závod nejen obyvatele našeho města, ale výrobky jsou rozváženy do okolních obcí.

Zemědělský stavební podnik Hodonín se sídlem v Kyjově

    V souladu se záměry Okresního zemědělského sdružení Hodonín, zracionalizovat a zprůmyslnit zemědělskou výrobu v hodonínském okrese, bylo třeba vybudovat a zmodernizovat kapacity pro produkci vajec, vepřového a hovězího masa, stejně tak i mléka. Proto bylo rozhodnuto vytvořit hospodářskou organizaci, která by tyto potřeby zajišťovala. Stal se jí Okresní zemědělský stavební podnik Hodonín, se sídlem v Kyjově. Činnost zahájil dne 1. ledna 1967 a tedy je nejmladší mezi významnými podniky města Kyjova.
    Jeho posláním je provádět výstavbu účelového, bytového a melioračního zařízení. Současně jde též o rekonstrukce a meliorace stávajících zařízení, hospodářsko-technickou úpravu půdy a potřebnou projekční činnost. Podnik, i když začínal prakticky z nepatrných začátků, odevzdal za první čtyři roky dílo v hodnotě 168.500.000 Kčs. Za tuto dobu podnik své výkony ztrojnásobil, ale počet pracovníků rostl neúměrně pomaleji. Tento vztah dokumentuje správný vývoj produktivity práce, na níž má svůj nemalý podíl rozvoj mechanizace a zavádění pokrokových metod práce. Především sem patří zařízení centrální betonárny včetně rozvozu betonové směsi na jednotlivé stavby, rekonstrukce pily ve Vlkoši, výroba struskopemzových a škvárobetonových tvárnic v Kelčanech, zámečnické a stolařské dílny, rozšiřování strojního parku, zřízení pojízdné dílny a dopravníky pro volně ložený cement.
    Hodnotíme-li činnost podniku, je tedy možno konstatovat, že ročně vytvořená stavební kapacita v resortu Ministerstva zemědělství připadající na okres Hodonín, nemá v historii budování socialistického zemědělství obdoby. I nárůstem stavební kapacity podniku bylo nutno dále předcházet těžkopádnostem ve výrobě vhodnou úpravou organizace podniku jako řídícího centra současně s jistou dávkou specializace. Proto byly vytvořeny dvě stavební správy v Kyjově a Hodoníně, správa meliorací a zemních úprav, správa přidružené stavební výroby a správa průmyslové výroby v Kelčanech. Projekce má své stanoviště v Hodoníně.
    Snahou vedení podniku je být neustále v předstihu k plánovaným úkolům. Nejlepším dokladem toho je zpracování základního řešení celé zemědělské výroby okresu do konce roku 1978. Mezi významné úkoly, které podnik splnil, je výstavba farmy pro selata v Miloticích, stavba velkodrůbežárny v Ratíškovicích, stavba farmy pro dojnice ve Velké nad Veličkou, farma pro chov prasat v Miloticích. Plány přestavby zemědělství okresu Hodonín jsou velkolepé a ve finančním vyjádření přibližují se parametrům roku 1980. Do tohoto roku má podnik odevzdat socialistickému zemědělství dílo v hodnotě 1 miliardy Kčs. Výrobní program podniku je tedy velmi bohatý. Podaří se jej splnit jen tehdy, půjde-li podnik nadále nastoupenou cestou racionalizace, modernizace a zavádění pokrokových metod práce.
    Při plnění denních úkolů nezapomíná se v podniku ani na kádrovou práci, ani na potřeby zaměstnanců. Podnik doplňuje počty zaměstnanců z řad svých učňů a péče o vlastní dorost se podniku vyplácí. Na většině staveb jsou vybudovány slušné sociální a hygienická zařízení, pracovníci jsou vybavováni ochrannými oděvy a potřebnými ochrannými pomůckami.
    Na úspěšném plnění pracovních úkolů má kladný vliv socialistická soutěž jednotlivců i kolektivů. Uzavřené závazky se týkají především zkrácení termínů výstavby a předávání staveb ve vzorné kvalitě. Iniciativně se rozvíjí soutěž o titul: “Brigáda socialistické práce” kolektivu montážníků na pile ve Vlkoši. Byly to právě úspěchy socialistické soutěže, které podniku zajistily udělení titulu: “Podnik 25. výročí osvobození ČSSR Sovětskou armádou”. Za výsledky v celostátní soutěži byl podnik odměněn: “ Rudou standartou ministerstva zemědělství”, která mu byla předána na slavnostní konferenci dne 11. června 1971 v Kyjově.
    Ve volbách v roce 1971 navrhl jako kandidáty na poslance do Městského národního výboru v Kyjově tři své zaměstnance - s. ing. Vladislava Rajdu, Milana Zlámala a Miroslava Škrháka, kteří za poslance byli zvoleni. Ing. Vladislav Rajda je předsedou kulturní a školské komise a s. Milan Zlámal předsedou komise pro výstavbu.
    Zemědělský stavební podnik svým posláním a prokázanými úspěšnými výsledky své činnosti řadí se mezi organizace, které podstatnou hřivnou přispívají k rozvoji zemědělství a zemědělské výroby v celém okrese Hodonín. Samotné zřízení tohoto podniku je positivní výslednicí našeho národního socialistického hospodářství, je positivní výslednicí našeho socialistického zřízení utvrzeného Vítězným Únorem v roce 1948.

    Závěrem této kapitoly zbývá mi zmínit se o průmyslových podnicích třetí skupiny – to jest o těch, které v období let 1948-1973 byly zrušeny. Jedná se o Uhelné doly a kyjovský pivovar.

Uhelné doly v Kyjově

    Ve starých záznamech je zmínka, že v Kyjově bylo započato s těžbou hnědého uhlí (lignitu) v roce 1844. Ložiska byla v poměrně malé hloubce, cca 20 m pod povrchem. Majitelé dolů byli Salm-Reitersteinové. Kyjovský důl dostal název “Hugo” po majiteli Hugo Salm-Reitersteinovi. Na základě nedokonalé techniky byla i denní těžba malá, pohybovala se kolem 100 tun denně. Majitelé dotovali důl jen nejnutnějšími investicemi. Havíři měli dvanáctihodinovou denní pracovní dobu, mzdy byly nízké, pracovní podmínky neutěšené.
    V době okupace měli Němci zájem o zvětšení těžby. Do dolů bylo “nasazeno” více lidí většinou z řad nehavířů a k rubání se vybíraly nejlepší partie dolu. Po osvobození, kdy důl byl přejmenován po horníkovi Františku Šušákovi, který se stal obětí nacistické persekuce, na “Důl František”, se v těžbě pokračovalo. Perspektiva zvýšení těžby byla však nepříznivá. Průzkum dalších ložisk byl negativní, osud dolu byl zpečetěn. Ložiska lignitu, po více než stoleté těžbě, byla natolik vyčerpána, že další těžba byla nerentabilní. V důsledku toho byl důl v roce 1961 uzavřen.

Pivovar Kyjov

    Kyjovský pivovar byl založen v roce 1760. Po celou dobu své existence byl znám dobrým pivem, které jak odborníci tvrdí, mělo “dobrý říz”. Nicméně objekty pivovaru zestárly, rovněž zařízení bylo zastaralé. V důsledku malé rentability a koncentrování výroby piva v modernizovaných pivovarech v našem kraji (Jarošov, Břeclav) byl provoz v kyjovském pivovaru v roce 1966 zastaven.

 

pokračuj