V úvodu této kapitoly se alespoň stručně zmíním o některých údajích kyjovského školství, pokud jsou o nich historické záznamy. V roce 1589 byla při farním kyjovském kostele zřízena “Farní triviální škola”, která nečetným školáčkům dávala především poučení o náboženských “pravdách” a triviu, tj. skromné základy o čtení, psaní a počítání. Je pravděpodobné, že v Kyjově, tak jako v Žeravicích a Ždánících u bratrských sborů (Českobratrské církve) byla “Bratrská škola”, která po nešťastné Bílé hoře zanikla.
    Kyjovská kronika uvádí, že v roce 1897 v našem městě byla zřízena měšťanská škola dívčí, jejímž ředitelem byl Antonín Hromádka, který byl též kronikářem našeho města. Chlapecká měšťanská škola byla založena v roce 1901. Kyjovské gymnasium v roce 1968 slavilo své jubileum – 70. let od založení.
    V době předmnichovské republiky školskou práci charakterizuje především nejednotnost učitelstva v otázkách výchovy mládeže. I většina učitelů inklinovala k vládnoucím stranám – lidovců a agrárníků, což vyhovovalo zájmům buržoasie. Přestože v politických a ideologických názorech nebylo mezi učitelstvem jednoty, neztratili učitelé národní cítění a vřelý vztah k prostému lidu, což se plně projevilo v dobách ohrožení naší vlasti fašismem. V době nacistické okupace kyjovští učitelé nezradili a neotravovali žáky jedem hitlerovské propagandy, falšovaným dějepisem a zeměpisem, necpalo do dětí háchovštinu. V boji za svobodu hrdinsky položili své životy kyjovští učitelé Matěj Urban, Emil Cejp a František Hlaváč. V této době své vlastenecké cítění projevil profesor Ludvík Kalus, který jako starosta Kyjova hájil zájmy našich občanů a zájmy našeho města proti útokům nacistů, kteří byli v obecním zastupitelstvu.
    Osvobození naší vlasti Sovětskou armádou umožnilo rozvoj výchovy a vzdělání naší mládeže v národním, socialistickém a pokrokovém duchu. Válečné události sice způsobily škody na školních budovách, přesto se začalo s vyučováním brzy po přejití fronty v květnu 1945. Kyjovu se podařilo prosadit nákladem deseti milionů výstavbu nové školy ve čtvrti Újezd (třída Pionýrů), která svojí výstavbou, zařízením a vybavením patří mezi representační objekty našeho města. Rovněž novostavba školy ve čtvrti Boršov patří mezi školy dobře vyhovující novodobým požadavkům.
    V letech 1946-48 stál v čele školství národně-socialistický ministr, který se všemožně snažil historickým změnám v našem školství zabraňovat. Teprve únorové vítězství pracujícího lidu v roce 1948 umožnilo uvést do funkce ministra školství soudruha Zdeňka Nejedlého. Jeho zásluhou bylo umožněno přijetí školského zákona o základní úpravě jednotného školství, ze dne 24.4.1948. Byl to první zákon v otázce školství od roku 1869, který znamenal značné změny v našem školském systému. Zákon o jednotném školství poprvé uskutečnil princip jednotné školy a demokratizaci vzdělání jako základního rysu našeho nového školství. Tím byla odstraněna diferenciace školního vzdělání dětí ve stáří od 6-10 roků a ve stáří mezi 11-15 rokem.
    Princip demokratizace vzdělání byl dále prohlouben školským zákonem z roku 1953. Podle něj poskytuje dosud základní všeobecné vzdělání národní a osmiletá střední škola nebo prvních 8 ročníků jedenáctileté střední školy. Vyšší vzdělání poskytují poslední 3 ročníky jedenáctiletky, které jsou výběrové. Odborné vzdělání pro jednotlivá odvětví poskytují odborné výběrové školy navazující na osmiletky.
    Vítězného Února zúčastnilo se poprvé v historii školství naše učitelstvo a to jednohodinovou stávkou shodně s pracujícími na závodech. Vítězný Únor otevřel cestu k vytvoření nového školského systému i nového obsahu výchovy a vzdělání, za které bojovaly v minulosti celá desetiletí po boku Komunistické strany Československa generace pokrokových učitelů a školských pracovníků.
    V politických názorech mnohých učitelů znamenal Vítězný Únor základní zvrat. Vliv Komunistické strany Československa na učitelstvo nesmírně vzrostl. Učitelstvo postupně poznávalo, že je nezbytné jednotné politicko-výchovné působení na žáky i veřejnost. Důležitou úlohu při ideově-politické výchově učitelstva v duchu marxismu-leninismu sehrávají stranické a odborové organizace na školách. Nejvíce ovšem usměrňovala politické smýšlení učitelů samotná naše socialistická přítomnost, bouřlivé tempo socialistické výstavby a ekonomický efekt, který byl se vzrůstající tendencí docilován.
    V prvních poúnorových letech se rodila na našich školách jednotná výchovná organizace školní mládeže – Pionýrská organizace Českého svazu mládeže. Její počátky byly velmi skromné, pionýrů bylo tehdy jen několik v každé třídě. Tak na osmileté střední škole v Kyjově bylo při založení v roce 1950 jen 35 pionýrů. Málokdo tehdy věřil, že po čase vyroste tak mohutná organizace mladých budovatelů. Dílo, které od doby založení Pionýrské organizace bylo vybudováno pod vedením svých učitelů a svazáckých vedoucích, je obdivuhodné. Představuje tisícovky brigádnických hodin, tuny odpadových surovin, metráky léčivých bylin, množství kulturních vystoupení, účastí při aktu “vítání do života” novorozených občánků, tisícovky kilometrů na turistických výletech a putováních po naší krásné vlasti, je to řada soutěží a sportovních utkání.
    Zvláštní pozornost a zmínku zaslouží si Pionýrský dechový soubor, řízený obětavým učitelem a zaníceným hudebníkem s. Frýbortem. Tato dechovka mladých Kyjováků má za sebou záslužnou práci propagační nejen v celé naší vlasti, ale i v zahraničí. Mimo území naší vlasti účinkoval soubor v Německé demokratické republice, v Maďarsku, Bulharsku, Sovětském svazu. Úspěšné byly i zájezdy do Francie, Holandska a Švýcarska. A všude s velkým úspěchem. Jejich zásluhou jsme si mohli na našem přírodním hledišti poslechnout krásný koncert pěveckého pionýrského souboru z Burgasu a koncert pionýrského souboru z Nordhausenu v NDR.
    Z toulek Pionýrského dechového souboru vraťme se však zpět do našich kyjovských škol. Vnitřní učebně-výchovná práce ve školách je neustále usměrňována požadavkem co nejtěsněji spojovat školu se životem. Ještě v nedaleké minulosti byla vnitřní náplň školy dosti jednostranně zaměřena na rozumovou výchovu žáků a nedoceňovala výchovu pracovní, polytechnickou, tělesnou, estetickou a mravní. V posledních letech se ve školách podstatně posiluje pracovní výchova, polytechnické vyučování a přímé spojení školy s výrobou. Větší důraz se klade na přírodovědné vyučování a jeho těsnější sepětí s praxí průmyslové a zemědělské výroby, na laboratorní práce, pokusy, pozorování, na ruční práce a praktické cvičení v dílnách a na školních pozemcích. Žáci chodí častěji na exkurze do závodů a družstev, na přírodovědné vycházky, do muzea, na výstavy, kde se seznamují se skutečným životem. Také zájmových kroužků polytechnického charakteru přibývá.
    Nový, našemu životu bližší obsah škol si vyžaduje také potřebného materiálního vybavení. I na tomto úseku bylo zejména v posledních letech vykonáno záslužné dílo trvalé hodnoty. Na školách jsou vybudovány a vybaveny školní dílny. Žáci zde mají k dispozici všechno základní vybavení – nářadí a nástroje. Hodiny dílenských prací jsou na školách jedny z nejoblíbenějších.
    Chloubou fyziků, chemiků a biologů se stávají přírodovědné pracovny. Zde je domov zkumavek, kahanů, vah, elektřiny, mikroskopů a nejrůznějších aparatur potřebných k výuce přírodních věd. A přimyslíme-li si k tomu nadšeného učitele, pak musíme konstatovat, že naše školy jsou v duchu požadavků Komenského radostné i činorodé. Mnohé jednoduché pomůcky si vyrábějí učitelé s žáky přímo na školách. Škola vychovává pro budoucnost, pro život, musí v mnohém kráčet i před ním.

Údaje o kyjovských školách (k 1.1.1973) uvádím v tabulkách:

Mateřské školy

Školy I. cyklu