Divadelní ochotníci mají v našem městě starou tradici. V zachovaných záznamech se dovídáme, že první české ochotnické představení v provedení kyjovských ochotníků se konalo 28. srpna 1881 u Michálků (někdejší hotel a restaurace naproti dnešní pošty). Dosud žijícím starým pamětníkům jsou známa divadelní představení Kroužku dělnických divadelních ochotníků (KDDO), který vedl zaměstnanec Sklárny Moravia Emil Gajdušek, později v době okupace Karel Kabrhel. Významnou hereckou skupinou byl Spolek divadelních ochotníků vedený zkušeným režisérem Ctiborem Sonevendem, neméně známý je Divadelní odbor Sokola, ve kterém se vystřídala řada režisérů – František Gottwald, Gusta Šunková, Dr. Dlouhý Ladislav, Josef Dufek. Úspěšnou činnost vyvíjí divadelní odbor Orla, jehož režiséry byli Karel Jurkovič, Jaroslav Maria Veselský, Leopold Sehnal a Eduard Sychra. Za zmínku stojí i činnost ochotníků-studentů kyjovského gymnasia, vedený profesorem Dr. Ladislavem Dlouhým. Divadelní činnost vyvíjí Čtenářský spolek, soubor ochotníků svobodné obce Svatopluk, soubor národně sociální mládeže Slovač. Se svým repertoárem socialistických her krátkou dobu existoval ochotnický kroužek komunistického dělnictva režírovaný profesorem Martinicem, který po režisérově nuceném odchodu z Kyjova se rozpadá.
    Množství ochotnických souborů je i zrcadlem dřívějšího Kyjova, roztříštěného na množství skupin, odlišných stavovsky, hospodářsky, politicky a nakonec i nábožensky. První kroky k sjednocení činnosti divadelních ochotníků jsou učiněny po Vítězném Únoru. Schopných herců a režisérů měl Kyjov dostatek. Bylo možno přistoupit k nácviku velmi náročných her a nutno poznamenat, že to byla představení velmi úspěšná, v nichž se odráží důmyslně propracovaná režie, vtipné inscenace, světelná technika a promyšlený výběr představitelů jednotlivých rolí. Bylo by možno uvést řadu divadelních představení, která by snesla vysoce příznivou kritiku. Jsme jistě nemálo udiveni, když děláme po pětadvaceti letech bilanci činnosti našich divadelních ochotníků. Je to na devadesát her, které kyjovští divadelníci nacvičili, je to nejméně čtyřnásobek představení uvedených nejen na kyjovské scéně, ale i na zájezdech v jiných obcích a městech. Za zmínku stojí družba našich ochotníků s ochotníky podniku Slovakofarma z Hlohovce. Tak jako divadelní publikum v Hlohovci srdečně vítalo naše ochotníky a bylo nadšeno jejich představením, tak i ochotníci z Hlohovce byli srdečně přijati a nadšeně jim aplaudovalo publikum v Kyjově.
    Pro přehled uvádím seznam divadelních her nastudovaných kyjovskými ochotníky v uplynulých 25ti letech:

Až co řekne Barcelona
Balada z hadrů
Bastien a Bastienka
Budulínek
Cirkus tančí
Čapajev
Čarovné dudy
Čarovný květ
Černá věž
Čert a Káča
Čert Belínek
Červený kvítek
Deset malých černoušků
Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou
Dobrodružství Toma Sayera
Dobrou noc Patricie
Dráteník
Dva andělé vystupují
Filosofská historie
Hastrman a zvířátka
Hejtman Šárovec
Hra o lásce a smrti
Hubička
Jeho urozenost pan Měšťák
Jizva
Kabaret pod lupou
Kat a blázen
Každý něco pro vlast
Kristus
Kutnohorští havíři
Lakomec
Lidé bděte!
Mamzelle Nitouche
Marie Octobre
Mozart a Salieri
Na dosah ruky
Nebe na zemi
Nezbedný bakalář
Noc na Karlštejně
Osmnáctiletí
Ostrov milování
Pan Dood má schůzku
Panenské sliby
Paní Marjánka, matka pluku
Paní mincmistrová
Perly panny Serafinky
Plynové lampy
Podskalák
Pohádka pokračuje
Polská krev
Prodaná nevěsta
Půlnoční mše
Půlnoční strašidlo
Půlnoční vlak
Revisor
RUR
Růže z Argentiny
Sem havranů
Slaměný klobouk
Slavík a růže
Slovanské nebe
Sluha dvou pánů
Sněhurka a sedm trpaslíků
Stanice Gordian
Starosta stillmandský
Strakonický dudák
Sůl nad zlato – hudba Beyer
Sůl nad zlato – hudba Oto Dostál
Škola základ života
Taková láska
Těžká Barbora
Trojané
Třetí zvonění
Tygří kožich
U veselého kamzíka
Večer tříkrálový
Veronika
Veselé paničky windsorské
Vinobraní
Volný vítr
Začínáme žít
Zbojník Ondráš
Zelená knížka
Země úsměvů
Zlatý drak

    Úspěšnou činnost našich divadelních ochotníků je třeba tím více ocenit, bereme-li v úvahu nezáviděníhodné podmínky, ve kterých soubor pracoval. Výstavbou Domu kultury ROH dostalo se souboru daleko lepších podmínek k vyvíjení své činnosti. V rámci slavnostního otevření Domu kultury ROH dne 17. listopadu 1973, tedy v jubilejním roce 25. výročí Vítězného Února, uvedli zde kyjovští divadelníci hru Josefa Kajetána Tyla “Strakonický dudák”. Publikum bylo předvedením této oblíbené hry velmi spokojeno. V tomto moderním, vskutku reprezentačním stánku kultury sklidili kyjovští ochotníci první vavříny.
    Na úspěchu představení Strakonického dudáka podílí se všichni herci, ocenění si zaslouží režisér Zdeněk Přibáň, choreografka Zdena Teplá, autor hudby a dirigent divadelního orchestru profesor Otakar Dostál, sbormistr Kyjovanky učitel Oldřich Máčel, kolektiv pracovníků na výtvarném provedení scény vedený Františkem Střížem, výtvarníkem Šroubárny Kyjov. Na zhotovení kostýmů podílely se Jiřina Krojzlová a Emilie Skýbová. Všem těmto činovníkům, jakož i členům baletní skupiny a pohybové výchovy patří dík kyjovského publika.
    Kromě představení našich ochotníků mohli diváci shlédnout i zájezdová představení profesionálních herců, zejména Slováckého divadla z Uherského Hradiště a Divadla bratří Mrštíků z Brna.

    Své třicáté narozeniny slavil Slovácký krúžek ve dny 18. a 19. srpna 1972. Třicetiletá historie tohoto souboru je velmi pestrá, vždyť samotné jeho utvoření (v roce 1942) spadá do doby neblahé okupace. Jeho založení, v podstatě ilegální, je motivováno národním cítěním, vírou ve vítězství, touhou udržet při životě staré zvyky a obyčeje. A tak krátce po osvobození našeho města Sovětskou armádou na počest osvoboditelů je uspořádána národopisná slavnost. Krojovaný průvod dětí, mládeže i starších s nádhernými kyjovskými kroji působil neobyčejně intenzivně na city každého poctivě smýšlejícího diváka.
    V následujících letech je to řada vystoupení, kterými Slovácký krúžek obohacoval a zpestřoval kulturní život v našem městě. Jeho vystoupení utvrzují národní cítění a přiznejme i zdravý lokální patriotismus. Vždyť kroj, ve kterém členové krúžku vystupují, patří mezi ty nejpěknější kroje kterým se musí každý obdivovat.
    Vysoký kulturní význam mají kyjovské “Slovácké roky”. Tyto národopisné slavnosti byly od roku 1921 pořádány v nepravidelných lhůtách (v roce 1921, 1922, 1927, 1931, 1938). Po osvobození naší vlasti Sovětskou armádou byly pak pořádány v letech 1956, 1957 a 1971. Za nejpěknější a nejvíce zdařilý je považován Slovácký rok pořádaný v roce 1971. Považuji za vhodné se o něm šířeji zmínit.
    Příprava na tuto velkolepou slavnost nebyla pouze záležitostí organizátorů, přípravou žilo celé naše město. Majitelé domů opravovali fasády, prováděli nátěry vrat, dveří, oken, dávali svým domům nové kabáty. Byli si dobře vědomi, že Slovácký rok navštíví mnoho lidí ze všech koutů naší vlasti a také ze zahraničí. Při radě Sdruženého závodního klubu byl vytvořen pracovní štáb, který pracoval již od října 1970. Později se utvořil aktiv asi 80ti dobrovolných pracovníků, jezdilo se po okolních obcích, zjišťovali se možnosti vystoupení souborů z jednotlivých krojových oblastí. Jednalo se s funkcionáři souborů, sestavovaly se scénáře, jezdilo se na instruktáže a nácviky. Práce organizátorů a práce všech účinkujících přinesla dobré ovoce.
    Slovácký rok 1971 se vydařil znamenitě, k čemuž přispělo jedinečně příznivé počasí. V areálu pěkně upraveného a v pravém slova smyslu “vyparáděného” přírodního hlediště se uskutečnily čtyři pořady a to: Klenotnice Kyjovska, Od jara do zimy, Od kolébky po svatbu a Od žní do žní. Pořady byly uváděny jedinečně pěkným způsobem osvědčenou kulturní pracovnicí Maruškou Poledňákovou. Když se její hlas ozval z reproduktorů, publikum ztichlo a velmi pozorně sledovalo každé slovo, v hledišti zavládla poklidná nálada. Na podiu při uvedených pořadech se vystřídalo celkem 1.576 krojovaných zpěváků, tanečníků, hudebníků ze dvaceti obcí, osm krojovaných dechovek, několik cimbálových muzik a jedna hudecká kapela.
    Během těchto tří krásných dnů se uskutečnilo celkem devatenáct akcí. Na různých místech ve městě koncertovaly krojované dechovky, návštěvníky přijíždějící vlakem vítala na nádraží krojovaná hudba a nádražní rozhlas. Pacientům kyjovské nemocnice a obyvatelům Domova důchodců přišla také zahrát krojovaná dechovka, aby i oni věděli, že je Slovácký rok.
    Druhý den slavnosti prošel ulicemi města a náměstím krojovaný průvod, kterého se zúčastnilo na 1.000 účinkujících. Kdo tento průvod sledoval, ten se neubránil dojetí. Bylo to slavnostní defilé krásy našich krojů, defilé našich krásných zdravých dětí, defilé švarných děvčic a ztepilých šuhajů. Při pohledu na toto defilé radostné, veselé, krásně vyšňořené mládeže nejednomu divákovi vyvstala na mysl slova básně národního umělce Petra Bezruče: “Ej, ztepilí šuhaji v čižmách vy, ej děvčata v suknici rudé, vždy veselo bývalo v Kyjově, vždy veselo v Kyjově bude.”
    Jednou z pěkných akcí Slováckého roku byla “Jízda králů”, které se zúčastnilo 26 krojovaných šuhajů na vyšňořených koních. Slovácký rok byl “lovištěm” fotografů a filmařů. Po dva dny zde natáčela Československá televize – studium Brno, která Slovácký rok později uvedla ve třech pořadech. Péčí Sdruženého závodního klubu je natočen třicetiminutový barevný film, který zůstane vzácným dokumentem. Uskutečněny byly také dvě soutěže a to fotosoutěž a soutěž výzdoby výkladních skříní, které se zúčastnilo 54 prodejen. Během slavností probíhala výstava obrazů a plastik starého a současného umění Slovácka a výstava s názvem “Lidové umění na Kyjovsku”
    Slavnostně vyzdobené město v tyto nádherné dny navštívilo několik desítek tisíců návštěvníků, včetně politických a veřejných funkcionářů okresu a kraje. Všichni byli nadmíru spokojeni a nešetřili slovy, vyjadřujícími pochvalu a dík všem, kteří se o zdar Slováckého roku zasloužili. Při slavnostně provedeném závěrečném zhodnocení, kdy byl rovněž promítán barevný film a množství diapozitivů, bylo všem pořadatelům předáno písemné poděkování a věnována brožůrka “Slovácký rok v Kyjově 1971” a keramická visačka.
    Slovácký rok navštívilo množství zahraničních hostů nejen ze socialistických, ale i z kapitalistických států. Naše město získalo tak dobrou popularitu a Slovácký rok v Kyjově rozmnožil tak důkazy o tom, že náš lid žije spokojeně, radostně a kulturně ve své socialistické vlasti, což je jistě rovněž dobrou vizitkou Vítězného Února.

    Budova někdejšího chudobince, vystavěná v roce 1739 zámožným kyjovským měšťanem Dominikem Jurovským na Jungmanově ulici, je dnes sídlem Lidové školy umění. Jejím původním názvem byla “Městská hudební škola”. K jejímu vzniku, jakož i k historii hudební výchovy v našem městě uvádím několik údajů.
    Městská hudební škola v Kyjově byla zřízena v krátké době po osvobození našeho města Sovětskou armádou v roce 1945. Pro výuku byly získány místnosti v dnešní Základní devítileté škole na Komenského ulici. Vybavení školy potřebným nábytkem a hudebními nástroji, jakož i honorování pěti učitelů bylo v péči Místního národního výboru. Ředitelem školy byl Milan Luzar. Na škole bylo celkem 150 žáků, vyučovalo se hře na housle a klavír.
    Tehdejší lidospráva města, ovládaná národními socialisty a lidovci, nehodlala však vyhovět požadavkům učitelů na zvýšení platů, takže tito školu opustili. Ředitel školy se tak ocitl v nezáviděníhodné situaci, která se zlepšila teprve po Vítězném Únoru, kdy lidospráva přešla do ruk komunistů a pokrokově smýšlejících jinostraníků a kdy byl také vydán nový hudební zákon. Škola začala prosperovat, doplnil se stav učitelů a zvýšil se i počet žáků. Dalšího zlepšení škola doznala přemístěním v roce 1962 do nynější budovy. Zde byly provedeny menší stavební úpravy a z dřívější domácí kaple zřízen hudební sál. Současně byl změněn i název na “Lidová škola umění”.
    Po odchodu s. Luzara stal se ředitelem školy s. František Kudela. Škola, včetně ředitele, má 8 učitelů, stav žactva je každoročně cca 200 žáků, resp. žaček. Na škole je vyučováno hře na klavír, elektrofonické varhany, housle, trubku, akordeon, sborový zpěv, cimbál, cimbálovou muziku a v posledních třech letech je zavedena výtvarná výchova. Nynější socialistická škola vychází všemožně žákům vstříc a usnadňuje jim studium na státních hudebních školách vyšších stupňů. Pokročilejší žáci účinkují v hudebních vložkách na schůzích a slavnostních akcích a každoročně se zúčastňují soutěží. Škola pořádá každoročně závěrečné hudební besídky. Členové učitelského sboru spolupracují s ostatními kulturními organizacemi a pořádají samostatné koncerty.

    Tento soubor mladých hudebníků založil a úspěšně vedl učitel Josef Frýbort na Základní devítileté škole na třídě Pionýrů. Pionýrská dechovka velmi významně přispěla k oživení hudební kultury nejen v našem městě, kde účinkuje při všech významných oslavách a kulturních akcích, ale úspěchy sklízí i mimo naše město na mnoha místech naší vlasti. Velmi úspěšná vystoupení má dechovka i v zahraničí.
    Dechovka uskutečnila zájezdy do Sovětského svazu, Maďarska, NDR, Francie, Holandska, Švýcarska, Bulharska, kde všude, obrazně řečeno, sklízela vavříny a navázala družební styky. Její zásluhou mohli jsme si na našem přírodním hledišti poslechnout krásný koncert pěveckého pionýrského souboru z Burgasu a koncert pionýrského souboru z Nordhausenu.