Retrospektivní zápis


28. duben 1945 – osvobození Kyjova

    Šest let tvrdého útlaku nacismu a jeho pomahačů nezlomilo poctivé lidi, kteří vybičováni událostmi předcházejících let netrpělivě očekávali konec války. Řada kyjovských občanů zaplatila životem či nelidskými útrapami v koncentračních táborech a žalářích za své národní či politické přesvědčení, zatímco několik nehodných jména Čech se sice přechodně, ale zato vydatně vyhřívalo v přízni našich utlačovatelů. Ale všichni dobří, kteří ani v myšlence naši společnou věc nezradili, plných šest let čekali a doufali. A ten slavný den, den osvobození, se blížil z východu a začal už koncem března nabývat konkrétnějších forem, neboť Sovětská armáda a spolu s ní i rumunské jednotky se blížily směrem na Hodonín a Strážnici. Když pak ve čtvrtek 12. dubna byl skutečně osvobozen Hodonín, naděje rostla a blížila se skutečnosti, vždyť dvacetikilometrová vzdálenost obou míst není tak veliká a jevil se předpoklad, že nápor dalšího útoku se zaměří právě na Kyjov. Když den na to byly osvobozeny Mutěnice a Rohatec, naděje ještě zesílila a každý byl přesvědčen, že osvobození je již jen věcí několika hodin. Ale ještě nebyl konec, muselo se ještě velmi urputně bojovat. Němci, ve snaze zabránit rychlému proniknutí do svých obranných postavení, se zaměřili především na narušení komunikační sítě tak, že zvýšenou destrukční činností zpomalí postup útočících jednotek. Byly ničeny železniční mosty, vyhazovány kolejnice a připravována i destrukce silničních objektů. Jelikož hlavní směr útoku pokračoval od Hodonína přímo na Brno a Kyjov byl mimo oblast hlavního náporu, osvobození Kyjova samotného se zdrželo a vlastních bojových akcí zde prakticky nebylo. Ovšem destrukční oddíl v Kyjově řádil a ničil vše, co by snad mohlo být užitečné. V úterý 17. dubna shořely na nádraží celé dva nákladní vlaky, byly zapáleny kanceláře i dílny, výbuchem byly poškozeny výhybky, do povětří vyhozena nádražní rampa, skladiště i 160 vagónů, naložených sklářskými výrobky. Někteří lidé zachraňovali, co se zachránit dalo a mnohdy i s nasazením vlastního života odváželi ještě potřebné věci na určité místo, jiní využívali této nepřehledné situace i k vlastnímu prospěchu.
    Hrůzný den však ještě neskončil. V budově komanda gestapa, na náměstí v čísle 31 vedle radnice, v tak zvaném Gästehausu, gestapáci umučili k smrti naše i sovětské občany, a aby zahladili stopy, večer kolem 21. hodiny dům zapálili, když předtím všechny umučené zahrabali na dvoře tohoto domu. Tento případ na samém konci války, v době, kdy Němci tuto válku již jasně prohráli, byl poslední ukázkou jejich barbarství, jaký ukázali tito vyznavači nacistického nadlidství. Teprve po osvobození města se zjistilo, co se vůbec onoho osudného dne skutečně stalo a mrtví byli dodatečně identifikováni. Bylo jich celkem sedm a jejich jména by stále měla připomínat onu dobu národního neštěstí, jež nás tehdy tak postihla: Karel Domanský, učitel z Kyjova, František Dočekal, dělník z Nětčic, František Juriga z Bzence, Florián Jelínek z Bzence, Marie Staňková z Bzence a dva příslušníci sovětské armády, jejichž jména nebyla vůbec zjištěna, jsou kyjovskými mučedníky, na něž se nesmí nikdy zapomenout.
    K další tragédii došlo tři dny předtím na Kameňáku, kde bylo ubito 6 příslušníků domácího odboje. Běsnění gestapáků nepovolovalo, spíše se ještě zvyšovalo a nikdo si nebyl jist holým životem.
    Když konečně se fronta pohnula a ve čtvrtek 19. dubna byl osvobozen Mistřín, za několik hodin pak i Svatobořice a svobodné byly i Milotice a Vracov, čekalo se na brzké osvobození s nadějí a vlastně již jistotou. Tu však Němci vytvořili v městě obranu s dvěma opěrnými body. Od nemocnice mohli s přehledem řídit minometnou a kulometnou palbu na směry Strážovice, Svatobořice i Milotice a od Rocha mohli účinně brzdit postup útočících jednotek od Vracova a Milotic. Obsazeny byly i všechny přístupové cesty a jejich obrana byla zesílena tankovými hlídkami.
    Tato situace trvala plných devět dní. Dělostřelecká i minometná palba se opakovala v nepravidelných intervalech, někdy byl zasažen dům, jindy skladiště či stoh slámy. Zásobovací situace se zhoršovala, ovšem kyjovští pekaři, a to stojí za zmínku, pekli chléb jako normálně a tak občané bez chleba nebyli.
    Když 24. dubna byl vydán zákaz vycházení, bylo již jisté, že postup vojska v okolí nedovolí Němcům, aby se v Kyjově zdržovali beznadějnou obranou a nechali se nakonec od postupujících jednotek zajmout. Situace jasně ukazovala, že Němci pomýšlejí na brzký ústup, zároveň se však projevily obavy, aby město před vlastním ústupem nebylo Němci ještě více poničeno. Nepravidelná rušivá palba pokračovala až do poledních hodin pátku 27. dubna, pak ustala a ještě téhož dne mezi 23. a 24. hodinou Němci ve vší tichosti Kyjov vyklidili. A v sobotu, onu radostnou sobotu dne 28. dubna 1945 kolem půl šesté ráno procházely již Kyjovem přední voje osvoboditelů, rumunští vojáci ve svazku sovětské armády, která nakonec osvobodila celou naši vlast.
    Velitel města, sovětský podplukovník Komorin, pozdější velký přítel a čestný občan města Kyjova, dal ještě téhož dne příkaz k odstraňování škod, způsobených válkou a k postupnému zabezpečování normálního života ve městě. Téhož dne byl ustaven i revoluční okresní národní výbor, připravený již předtím lidmi, kteří projevili svou občanskou statečnost i připravenost.
    Za devět posledních válečných dnů utrpěl Kyjov značné škody. Bylo zničeno a vážně poškozeno téměř 50 domů, zničena i řada zařízení a komunikací. Lidé však zůstali nezlomeni a s nadšením a úsilím začali budovat Kyjov nový, krásnější. A dnes po 35 letech od válečných událostí musíme konstatovat, že se to podařilo.
    Dostal se mi do ruky zápis o tom, jak byl na konci války ustaven revoluční národní výbor. Jeho počátek lze stanovit na konec září 1944 a na jeho přípravě se podíleli profesor Bělič za KSČ, Jan Víšek za národní socialisty, učitel Gottwald za sociální demokraty, ředitel pošty Dobiáš za bezpartijní a dr. Kopecký z tehdejšího okresního úřadu.
    V den osvobození Kyjova, současně s armádou sovětskou a rumunskou, přijeli i zástupci státních orgánů, kteří přivezli materiál pro nově se tvořící národní výbory s tím, aby se členové seznámili především se zásadami Košického vládního programu hlavně proto, aby se do nových národních výborů nedostali lidé kompromitovaní s poraženým režimem.
    Ustavující schůze prvního městského národního výboru, jehož předsedou se stal učitel Gottwald, se konala 4. května 1945. Ale již 28. dubna začal vykonávat svou práci národní výbor pro okres kyjovský ve složení Jaroslav Bělič, František Dobiáš, František Gottwald, dr. Kopecký a Jan Víšek a sestavil provolání k obyvatelům okresu. A den na to, 29. dubna, dochází k jeho rozšíření a volbě funkcionářů. Předsedou se stal František Dobiáš, místopředsedy Jaroslav Bělič, František Gottwald, dr. Vojtěch Martinů a Jan Víšek, členy rady pak Karel Kabrhel, Václav Svoboda, Josef Holcman, Škarpa a notář Kaláb.
    Od 10. května do 31. října 1945 vycházel týdeník “Osvobozené Kyjovsko”, který byl informátorem obyvatelstva celého okresu o všem, co bylo nutné pro zavedení chodu normálního života.
    Ani se nezdá, že od té doby uplynulo již 35 let. Mladá generace nepoznala hrůzy války a nedovede si ani představit, co válka vůbec je. Ale ti, kteří ji prožili a přežili, jistě nezapomenou. Nezapomenou na násilí a útlak, ani na bídu a ponížení, jež prožili. A proto se s nadšením zapojili do budování nového a šťastného života, jejž dnes v plném rozsahu prožíváme. A nechť jej vždycky prožijeme v míru a pojem válka ať se stane pojmem neznámým!

Vzpomínka na osvobození Kyjova

    Nebylo lehké získat podklady právě pro tuto kapitolu. Já osobně jsem dobu osvobození v Kyjově neprožil, těch starších, co ji sami v Kyjově prožili je již málo a tak jsem se musel obrátit na někoho, kdo v té době byl ještě mladý a na tu dobu si ještě dobře pamatuje. Probíral jsem tuto dobu co nejpodrobněji, použil jsem i zápisků mého tchána Jana Víška, souvisejících právě s touto dobou a nakonec jsem se obrátil na svou manželku Lydii Pančochářovou, která v době osvobození měla 18 let a na řadu událostí se dosud přesně pamatuje. A zde je její vzpomínání:
    V době okupace jsem byla ještě velmi mladá, ale pamatuji si dobře, jak těsně po okupaci v roce 1939 byl můj otec, který byl vždy aktivní, vzat jako rukojmí spolu s dalšími třemi členy obecního zastupitelstva Cejpem, Hájkem a Weizenbauerem do vazby věznice v Uherském Hradišti, kde byli drženi více než 2 měsíce. U mého dědečka Františka Velímského se v době heydrichiády několik dnů ukrýval parašutista Pechal a domácí odbojový pracovník učitel Žižlavský a otec spolu s dalšími, jako byli dr. Dunděra, učitelé Cejp a Urban, zajišťovali jejich ukrytí a eventuelně další činnost. Na vlastní oči jsem viděla, jak v červnu 1942 byli sváženi zatčení kyjovští občané do budovy okresního soudu, který byl v dnešní radnici, aby se už nikdy zpět nevrátili. Velmi dobře si pamatuji na svatobořický tábor, kde moji rodiče měli řadu přátel a známých nejen mezi vězni, ale i mezi našimi četníky, za jejichž pomoci mohli pak pomáhat trochou jídla těm uvězněným. Z té doby nám zůstala řada přátel, s nimiž si rodiče dopisovali až do své smrti.
    Slovenské národní povstání v srpnu roku 1944 zvedlo sebevědomí našich lidí, neboť se jednalo o akci, která byla poměrně blízko nás. Naděje, které byly po celou dobu války, začaly nabývat konkrétnějších forem. Lidé začali věřit, že konec války již skutečně není daleko. A začátek roku 1945 byl už pro všechny rokem naděje. Konec války byl v dohledu, fronta se nezadržitelně blížila. To bylo vidět i u kyjovských Němců. Někteří z nich, u vědomí blížícího se konce, se měnili k lepšímu a stávali se přívětivějšími, jiní se pak projevovali zákonitě opačně, byli ještě zpupnější a pánovitější.
    Už koncem března začali Němci s budováním protitankových překážek a zátarasů na příjezdových cestách i na svahu nad nádražím směrem na Bukovany. Dnes, s odstupem doby, si myslím, že tyto zátarasy byly naprosto zbytečné a neúčinné a mohly mít jen účinek morální, nikoliv však praktický, protože určitě by ani jeden tank nezastavily. A fronta se nezadržitelně blížila směrem na Moravu.
    Když 15. dubna 1945 přestala pracovat elektrárna a Kyjov byl bez proudu, bylo jasné, že situace se rozhodne již v nejbližších dnech. Vrátili jsme se k petrolejkám a svíčkám, ale nedostatek světla nám nevadil tak, jako nedostatek informací o postupu osvobozovacích akcí v nejbližším okolí. V té době jsme věděli, že je svobodný Hodonín a my jsme netrpělivě čekali, kdy bude volný i Kyjov. Ke cti došly staré bateriové přijímače a jejich majitelé byli důležitými informátory svého širokého okolí.
    Když se začala přibližovat ke Kyjovu fronta, bylo v dnešní budově mateřské školy v Jungmannově ulici přechodně umístěno velitelství německé vojenské jednotky. Toto velitelství však v noci z pondělí 16. na úterý 17. dubna se přesunulo mimo Kyjov a my jsme se dostali zřejmě do přímého frontového pásma. Fronta se ustálila přechodně na čáře Milotice – Dubňany, u staré elektrárny Němci usazovali děla a naši lidé tomu zvědavě přihlíželi. Říká se, že jeden německý voják, který prošel celou frontu, prohlásil, že tak zvědavé lidi ještě neviděl.
    Už v neděli 15. dubna v odpoledních hodinách začali Němci s prováděním destrukčních prací. V této činnosti pokračovali až do úterka a do té doby vyhodili do vzduchu železniční mosty na Mutěnice a na Vláru, zdeformovali a vyhodili výhybky na nádraží, zničili skladiště i vagóny a řadu dalších. Řada našich lidí obětavě zachraňovala to, co se zachránit ještě dalo a snášeli věci na bezpečné místo, jiní pak “zachraňovali” pro sebe, ovšem těchto lidí nebylo mnoho. V tom zmatku a spěchu kontrola možná nebyla a záleželo skutečně jen na charakteru jedince.
    Spolu se sourozenci a řadou známých jsme pomáhali na nádraží až do večera a podle pokynů starších jsme snášeli věci do domů v Nádražní ulici, aby byly zajištěny před zničením nebo zcizením. Již za šera jsme se šli podívat na silnici k Bukovanům, abychom se podívali jednak na nádraží, jednak na Svatobořice, zda se fronta ještě nepřiblížila. Od Vlkoše směrem na Svatobořice jsme viděli létat světelné střely, dostali jsme strach a rychle jsme se vrátili domů. Cestou nás zastavil profesor Novák a upozorňoval nás, abychom nechodili přes náměstí, protože se tam střílí. Slyšeli jsme z toho směru palbu a teprve později jsme se dozvěděli, že právě v tu dobu probíhala v Gästehausu tragédie a na samém konci války bylo zde bestiálně umučeno 7 lidí, z nichž 2 byli sovětští vojáci. Při střelbě na náměstí toho dne byli zastřeleni dva kyjovští občané, Klein a Zlámal, otec dnešního tajemníka ONV Hodonín.
    Ještě před příchodem fronty rozpustili Němci koncentrační tábor ve Svatobořicích. V té době bylo ovšem již přerušeno dopravní spojení a tak se většina bývalých vězňů nemohla dostat do svých domovů. Zde se projevila dobrota i pohostinnost řady našich občanů, kteří si část těchto lidí rozebrali do svých domovů a zbytek jich pak byl ubytován v zemědělské škole na Újezdě.
    Ve čtvrtek 19. dubna se uskutečnil první pokus o dobytí Kyjova. Po déle trvající střelbě se však nepodařil, akce zřejmě ještě nebyla dokonale připravena. Výsledek střelby byl ale pro město nepříznivý, neboť byla zapálena a vyhořela tzv. Židovská čtvrt a dům v Komenského ulici vedle dnešní drogerie. Do práce se již nechodilo a moji bratři několikráte denně z vysokého stromu na dvoře pozorovali dalekohledem blížící se frontu. Téhož dne dopoledne zpozoroval bratr, že na škole ve Svatobořicích vlaje československý prapor a tak naše naděje, že budeme osvobozeni co nejdříve, zesílila, že to však bude trvat ještě dalších 10 dní, to jsme netušili. A těch 10 dní jsme pak strávili ve sklepě, v krytu, když jsme předtím zajistili dům, zabednili okna a připravili dostatek vody a písku pro případ požáru. A pak jsme čekali. Čas plynul velice pomalu, protože jsme neměli spojení se širším okolím. Němci zatím v Kyjově rabovali obchody a i mezi našimi občany se našlo několik jedinců, kteří v této těžké chvíli si počínali jinak, než měli.
    Konečně přišla sobota 28. dubna 1945, den, na nějž se nedá zapomenout. Bylo asi půl osmé, když někdo z nás zaslechl, že jsme osvobozeni. Vyšli jsme opatrně mezi dveře a tu jsme viděli první vojáky. Byli to vojáci rumunští a postupovali těsně kolem domů velice opatrně, pušky v pohotovosti. Naši lidé zapomněli na jakoukoliv opatrnost a nadšeně je vítali, každý svým způsobem a šeříky, které onoho roku rozkvetly velmi brzy, vyjádřily na místě velký vděk. Když si blíže přiblížím tu chvíli, uvědomuji si, jak jsme se již za pár minut potom procházeli po náměstí a přitom se nedaleko ještě ozývala střelba. Ovšem nadšení, které jsme tehdy prožívali a prožívá se skutečně jen jednou v životě, bylo daleko větší, než sebemenší myšlenka na možné nebezpečí. Toho dne bylo v Kyjově veselo a začínal nový život, život ve svobodné vlasti po těch šesti letech poroby a strachu.
    V době osvobození jsem měla 18 let, dnes jsem o něco starší, ovšem události, jichž jsem byla svědkem anebo sama prožila, mi zůstaly v paměti jako nejdojemnější a nejkrásnější.


pokračuj