Retrospektivní zápis
28. duben 1945 – osvobození Kyjova
Šest let tvrdého útlaku nacismu a jeho pomahačů
nezlomilo poctivé lidi, kteří vybičováni událostmi předcházejících let
netrpělivě očekávali konec války. Řada kyjovských občanů zaplatila životem či
nelidskými útrapami v koncentračních táborech a žalářích za své národní
či politické přesvědčení, zatímco několik nehodných jména Čech se sice
přechodně, ale zato vydatně vyhřívalo v přízni našich utlačovatelů. Ale
všichni dobří, kteří ani v myšlence naši společnou věc nezradili, plných
šest let čekali a doufali. A ten slavný den, den osvobození, se blížil
z východu a začal už koncem března nabývat konkrétnějších forem, neboť
Sovětská armáda a spolu s ní i rumunské jednotky se blížily směrem na
Hodonín a Strážnici. Když pak ve čtvrtek 12. dubna byl skutečně osvobozen Hodonín,
naděje rostla a blížila se skutečnosti, vždyť dvacetikilometrová vzdálenost obou
míst není tak veliká a jevil se předpoklad, že nápor dalšího útoku se zaměří
právě na Kyjov. Když den na to byly osvobozeny Mutěnice a Rohatec, naděje ještě
zesílila a každý byl přesvědčen, že osvobození je již jen věcí několika hodin.
Ale ještě nebyl konec, muselo se ještě velmi urputně bojovat. Němci, ve snaze
zabránit rychlému proniknutí do svých obranných postavení, se zaměřili
především na narušení komunikační sítě tak, že zvýšenou destrukční
činností zpomalí postup útočících jednotek. Byly ničeny železniční mosty,
vyhazovány kolejnice a připravována i destrukce silničních objektů. Jelikož hlavní
směr útoku pokračoval od Hodonína přímo na Brno a Kyjov byl mimo oblast hlavního
náporu, osvobození Kyjova samotného se zdrželo a vlastních bojových akcí zde
prakticky nebylo. Ovšem destrukční oddíl v Kyjově řádil a ničil vše, co by
snad mohlo být užitečné. V úterý 17. dubna shořely na nádraží celé dva
nákladní vlaky, byly zapáleny kanceláře i dílny, výbuchem byly poškozeny výhybky,
do povětří vyhozena nádražní rampa, skladiště i 160 vagónů, naložených
sklářskými výrobky. Někteří lidé zachraňovali, co se zachránit dalo a mnohdy i
s nasazením vlastního života odváželi ještě potřebné věci na určité
místo, jiní využívali této nepřehledné situace i k vlastnímu prospěchu.
Hrůzný den však ještě neskončil. V budově komanda gestapa,
na náměstí v čísle 31 vedle radnice, v tak zvaném Gästehausu, gestapáci
umučili k smrti naše i sovětské občany, a aby zahladili stopy, večer kolem 21.
hodiny dům zapálili, když předtím všechny umučené zahrabali na dvoře tohoto domu.
Tento případ na samém konci války, v době, kdy Němci tuto válku již jasně
prohráli, byl poslední ukázkou jejich barbarství, jaký ukázali tito vyznavači
nacistického nadlidství. Teprve po osvobození města se zjistilo, co se vůbec onoho
osudného dne skutečně stalo a mrtví byli dodatečně identifikováni. Bylo jich celkem
sedm a jejich jména by stále měla připomínat onu dobu národního neštěstí, jež
nás tehdy tak postihla: Karel Domanský, učitel z Kyjova, František Dočekal,
dělník z Nětčic, František Juriga z Bzence, Florián Jelínek
z Bzence, Marie Staňková z Bzence a dva příslušníci sovětské armády,
jejichž jména nebyla vůbec zjištěna, jsou kyjovskými mučedníky, na něž se nesmí
nikdy zapomenout.
K další tragédii došlo tři dny předtím na Kameňáku, kde
bylo ubito 6 příslušníků domácího odboje. Běsnění gestapáků nepovolovalo,
spíše se ještě zvyšovalo a nikdo si nebyl jist holým životem.
Když konečně se fronta pohnula a ve čtvrtek 19. dubna byl osvobozen
Mistřín, za několik hodin pak i Svatobořice a svobodné byly i Milotice a Vracov,
čekalo se na brzké osvobození s nadějí a vlastně již jistotou. Tu však Němci
vytvořili v městě obranu s dvěma opěrnými body. Od nemocnice mohli
s přehledem řídit minometnou a kulometnou palbu na směry Strážovice,
Svatobořice i Milotice a od Rocha mohli účinně brzdit postup útočících jednotek od
Vracova a Milotic. Obsazeny byly i všechny přístupové cesty a jejich obrana byla
zesílena tankovými hlídkami.
Tato situace trvala plných devět dní. Dělostřelecká i minometná
palba se opakovala v nepravidelných intervalech, někdy byl zasažen dům, jindy
skladiště či stoh slámy. Zásobovací situace se zhoršovala, ovšem kyjovští
pekaři, a to stojí za zmínku, pekli chléb jako normálně a tak občané bez chleba
nebyli.
Když 24. dubna byl vydán zákaz vycházení, bylo již jisté, že
postup vojska v okolí nedovolí Němcům, aby se v Kyjově zdržovali
beznadějnou obranou a nechali se nakonec od postupujících jednotek zajmout. Situace
jasně ukazovala, že Němci pomýšlejí na brzký ústup, zároveň se však projevily
obavy, aby město před vlastním ústupem nebylo Němci ještě více poničeno.
Nepravidelná rušivá palba pokračovala až do poledních hodin pátku 27. dubna, pak
ustala a ještě téhož dne mezi 23. a 24. hodinou Němci ve vší tichosti Kyjov
vyklidili. A v sobotu, onu radostnou sobotu dne 28. dubna 1945 kolem půl šesté
ráno procházely již Kyjovem přední voje osvoboditelů, rumunští vojáci ve svazku
sovětské armády, která nakonec osvobodila celou naši vlast.
Velitel města, sovětský podplukovník Komorin, pozdější velký
přítel a čestný občan města Kyjova, dal ještě téhož dne příkaz
k odstraňování škod, způsobených válkou a k postupnému zabezpečování
normálního života ve městě. Téhož dne byl ustaven i revoluční okresní národní
výbor, připravený již předtím lidmi, kteří projevili svou občanskou statečnost i
připravenost.
Za devět posledních válečných dnů utrpěl Kyjov značné škody.
Bylo zničeno a vážně poškozeno téměř 50 domů, zničena i řada zařízení a
komunikací. Lidé však zůstali nezlomeni a s nadšením a úsilím začali budovat
Kyjov nový, krásnější. A dnes po 35 letech od válečných událostí musíme
konstatovat, že se to podařilo.
Dostal se mi do ruky zápis o tom, jak byl na konci války ustaven
revoluční národní výbor. Jeho počátek lze stanovit na konec září 1944 a na jeho
přípravě se podíleli profesor Bělič za KSČ, Jan Víšek za národní socialisty,
učitel Gottwald za sociální demokraty, ředitel pošty Dobiáš za bezpartijní a dr.
Kopecký z tehdejšího okresního úřadu.
V den osvobození Kyjova, současně s armádou sovětskou a
rumunskou, přijeli i zástupci státních orgánů, kteří přivezli materiál pro nově
se tvořící národní výbory s tím, aby se členové seznámili především se
zásadami Košického vládního programu hlavně proto, aby se do nových národních
výborů nedostali lidé kompromitovaní s poraženým režimem.
Ustavující schůze prvního městského národního výboru, jehož
předsedou se stal učitel Gottwald, se konala 4. května 1945. Ale již 28. dubna začal
vykonávat svou práci národní výbor pro okres kyjovský ve složení Jaroslav Bělič,
František Dobiáš, František Gottwald, dr. Kopecký a Jan Víšek a sestavil
provolání k obyvatelům okresu. A den na to, 29. dubna, dochází k jeho
rozšíření a volbě funkcionářů. Předsedou se stal František Dobiáš,
místopředsedy Jaroslav Bělič, František Gottwald, dr. Vojtěch Martinů a Jan
Víšek, členy rady pak Karel Kabrhel, Václav Svoboda, Josef Holcman, Škarpa a notář
Kaláb.
Od 10. května do 31. října 1945 vycházel týdeník “Osvobozené
Kyjovsko”, který byl informátorem obyvatelstva celého okresu o všem, co bylo nutné
pro zavedení chodu normálního života.
Ani se nezdá, že od té doby uplynulo již 35 let. Mladá generace
nepoznala hrůzy války a nedovede si ani představit, co válka vůbec je. Ale ti,
kteří ji prožili a přežili, jistě nezapomenou. Nezapomenou na násilí a útlak, ani
na bídu a ponížení, jež prožili. A proto se s nadšením zapojili do budování
nového a šťastného života, jejž dnes v plném rozsahu prožíváme. A nechť
jej vždycky prožijeme v míru a pojem válka ať se stane pojmem neznámým!
Vzpomínka na osvobození Kyjova
Nebylo lehké získat podklady právě pro tuto
kapitolu. Já osobně jsem dobu osvobození v Kyjově neprožil, těch starších, co
ji sami v Kyjově prožili je již málo a tak jsem se musel obrátit na někoho, kdo
v té době byl ještě mladý a na tu dobu si ještě dobře pamatuje. Probíral
jsem tuto dobu co nejpodrobněji, použil jsem i zápisků mého tchána Jana Víška,
souvisejících právě s touto dobou a nakonec jsem se obrátil na svou manželku
Lydii Pančochářovou, která v době osvobození měla 18 let a na řadu událostí
se dosud přesně pamatuje. A zde je její vzpomínání:
V době okupace jsem byla ještě velmi mladá, ale pamatuji si
dobře, jak těsně po okupaci v roce 1939 byl můj otec, který byl vždy aktivní,
vzat jako rukojmí spolu s dalšími třemi členy obecního zastupitelstva Cejpem,
Hájkem a Weizenbauerem do vazby věznice v Uherském Hradišti, kde byli drženi
více než 2 měsíce. U mého dědečka Františka Velímského se v době
heydrichiády několik dnů ukrýval parašutista Pechal a domácí odbojový pracovník
učitel Žižlavský a otec spolu s dalšími, jako byli dr. Dunděra, učitelé Cejp
a Urban, zajišťovali jejich ukrytí a eventuelně další činnost. Na vlastní oči
jsem viděla, jak v červnu 1942 byli sváženi zatčení kyjovští občané do
budovy okresního soudu, který byl v dnešní radnici, aby se už nikdy zpět
nevrátili. Velmi dobře si pamatuji na svatobořický tábor, kde moji rodiče měli
řadu přátel a známých nejen mezi vězni, ale i mezi našimi četníky, za jejichž
pomoci mohli pak pomáhat trochou jídla těm uvězněným. Z té doby nám zůstala
řada přátel, s nimiž si rodiče dopisovali až do své smrti.
Slovenské národní povstání v srpnu roku 1944 zvedlo
sebevědomí našich lidí, neboť se jednalo o akci, která byla poměrně blízko nás.
Naděje, které byly po celou dobu války, začaly nabývat konkrétnějších forem.
Lidé začali věřit, že konec války již skutečně není daleko. A začátek roku
1945 byl už pro všechny rokem naděje. Konec války byl v dohledu, fronta se
nezadržitelně blížila. To bylo vidět i u kyjovských Němců. Někteří z nich,
u vědomí blížícího se konce, se měnili k lepšímu a stávali se
přívětivějšími, jiní se pak projevovali zákonitě opačně, byli ještě
zpupnější a pánovitější.
Už koncem března začali Němci s budováním protitankových
překážek a zátarasů na příjezdových cestách i na svahu nad nádražím směrem na
Bukovany. Dnes, s odstupem doby, si myslím, že tyto zátarasy byly naprosto
zbytečné a neúčinné a mohly mít jen účinek morální, nikoliv však praktický,
protože určitě by ani jeden tank nezastavily. A fronta se nezadržitelně blížila
směrem na Moravu.
Když 15. dubna 1945 přestala pracovat elektrárna a Kyjov byl bez
proudu, bylo jasné, že situace se rozhodne již v nejbližších dnech. Vrátili
jsme se k petrolejkám a svíčkám, ale nedostatek světla nám nevadil tak, jako
nedostatek informací o postupu osvobozovacích akcí v nejbližším okolí.
V té době jsme věděli, že je svobodný Hodonín a my jsme netrpělivě čekali,
kdy bude volný i Kyjov. Ke cti došly staré bateriové přijímače a jejich majitelé
byli důležitými informátory svého širokého okolí.
Když se začala přibližovat ke Kyjovu fronta, bylo v dnešní
budově mateřské školy v Jungmannově ulici přechodně umístěno velitelství
německé vojenské jednotky. Toto velitelství však v noci z pondělí 16. na
úterý 17. dubna se přesunulo mimo Kyjov a my jsme se dostali zřejmě do přímého
frontového pásma. Fronta se ustálila přechodně na čáře Milotice – Dubňany, u
staré elektrárny Němci usazovali děla a naši lidé tomu zvědavě přihlíželi.
Říká se, že jeden německý voják, který prošel celou frontu, prohlásil, že tak
zvědavé lidi ještě neviděl.
Už v neděli 15. dubna v odpoledních hodinách začali
Němci s prováděním destrukčních prací. V této činnosti pokračovali až
do úterka a do té doby vyhodili do vzduchu železniční mosty na Mutěnice a na Vláru,
zdeformovali a vyhodili výhybky na nádraží, zničili skladiště i vagóny a řadu
dalších. Řada našich lidí obětavě zachraňovala to, co se zachránit ještě dalo a
snášeli věci na bezpečné místo, jiní pak “zachraňovali” pro sebe, ovšem
těchto lidí nebylo mnoho. V tom zmatku a spěchu kontrola možná nebyla a
záleželo skutečně jen na charakteru jedince.
Spolu se sourozenci a řadou známých jsme pomáhali na nádraží až
do večera a podle pokynů starších jsme snášeli věci do domů v Nádražní
ulici, aby byly zajištěny před zničením nebo zcizením. Již za šera jsme se šli
podívat na silnici k Bukovanům, abychom se podívali jednak na nádraží, jednak
na Svatobořice, zda se fronta ještě nepřiblížila. Od Vlkoše směrem na Svatobořice
jsme viděli létat světelné střely, dostali jsme strach a rychle jsme se vrátili
domů. Cestou nás zastavil profesor Novák a upozorňoval nás, abychom nechodili přes
náměstí, protože se tam střílí. Slyšeli jsme z toho směru palbu a teprve
později jsme se dozvěděli, že právě v tu dobu probíhala v Gästehausu
tragédie a na samém konci války bylo zde bestiálně umučeno 7 lidí, z nichž 2
byli sovětští vojáci. Při střelbě na náměstí toho dne byli zastřeleni dva
kyjovští občané, Klein a Zlámal, otec dnešního tajemníka ONV Hodonín.
Ještě před příchodem fronty rozpustili Němci koncentrační
tábor ve Svatobořicích. V té době bylo ovšem již přerušeno dopravní
spojení a tak se většina bývalých vězňů nemohla dostat do svých domovů. Zde se
projevila dobrota i pohostinnost řady našich občanů, kteří si část těchto lidí
rozebrali do svých domovů a zbytek jich pak byl ubytován v zemědělské škole na
Újezdě.
Ve čtvrtek 19. dubna se uskutečnil první pokus o dobytí Kyjova. Po
déle trvající střelbě se však nepodařil, akce zřejmě ještě nebyla dokonale
připravena. Výsledek střelby byl ale pro město nepříznivý, neboť byla zapálena a
vyhořela tzv. Židovská čtvrt a dům v Komenského ulici vedle dnešní drogerie.
Do práce se již nechodilo a moji bratři několikráte denně z vysokého stromu na
dvoře pozorovali dalekohledem blížící se frontu. Téhož dne dopoledne zpozoroval
bratr, že na škole ve Svatobořicích vlaje československý prapor a tak naše naděje,
že budeme osvobozeni co nejdříve, zesílila, že to však bude trvat ještě dalších
10 dní, to jsme netušili. A těch 10 dní jsme pak strávili ve sklepě, v krytu,
když jsme předtím zajistili dům, zabednili okna a připravili dostatek vody a písku
pro případ požáru. A pak jsme čekali. Čas plynul velice pomalu, protože jsme
neměli spojení se širším okolím. Němci zatím v Kyjově rabovali obchody a i
mezi našimi občany se našlo několik jedinců, kteří v této těžké chvíli si
počínali jinak, než měli.
Konečně přišla sobota 28. dubna 1945, den, na nějž se nedá
zapomenout. Bylo asi půl osmé, když někdo z nás zaslechl, že jsme osvobozeni.
Vyšli jsme opatrně mezi dveře a tu jsme viděli první vojáky. Byli to vojáci
rumunští a postupovali těsně kolem domů velice opatrně, pušky v pohotovosti.
Naši lidé zapomněli na jakoukoliv opatrnost a nadšeně je vítali, každý svým
způsobem a šeříky, které onoho roku rozkvetly velmi brzy, vyjádřily na místě
velký vděk. Když si blíže přiblížím tu chvíli, uvědomuji si, jak jsme se již
za pár minut potom procházeli po náměstí a přitom se nedaleko ještě ozývala
střelba. Ovšem nadšení, které jsme tehdy prožívali a prožívá se skutečně jen
jednou v životě, bylo daleko větší, než sebemenší myšlenka na možné
nebezpečí. Toho dne bylo v Kyjově veselo a začínal nový život, život ve
svobodné vlasti po těch šesti letech poroby a strachu.
V době osvobození jsem měla 18 let, dnes jsem o něco starší,
ovšem události, jichž jsem byla svědkem anebo sama prožila, mi zůstaly
v paměti jako nejdojemnější a nejkrásnější.