Dvojnásobné stoleté výročí oslavila letos dráha v Kyjově v sobotu 27. března. Bylo to jednak sto let povolení stavby železniční trati Bzenec – Kyjov, jednak sto let od narození bývalého strojvůdce ČSD Josefa Večeře. Obě tyto události byly spojeny do jediné oslavy a při této příležitosti byla uskutečněna jízda historického vlaku z Kyjova do Bzence a zpět. Tento vlak symbolicky řídil stoletý Josef Večeř, bývalý strojvůdce, který, než se mu splnil jeho sen, řídit lokomotivy, hodně prožil.
    Narodil se 28. března 1882 v Letohradu, dřívějším Kyšperku v Orlických horách. Toto místo je i dnes železniční křižovatkou a on, již jako malý chlapec, se obdivoval lokomotivám a již tehdy toužil být strojvedoucím. V té době se však takové sny neuskutečňovaly tak, jak si někdo přál a proto, aby svou touhu mohl uskutečnit, musel se napřed vyučit zámečníkem. Ovšem ani toto nestačilo k tomu, aby byl přijat k dráze. Pracoval v továrně, a aby získal více zkušeností, vydal se na vandr, jak tehdy bývalo zvykem a poznal časem i nezaměstnanost. Po dráze však toužit nepřestal. Nějaký starší strojvedoucí mu poradil, aby se dal k námořnictvu a tam si udělal strojnickou školu, pak že má větší naději, že se k dráze dostane. Byl tedy 5 let na moři, školu absolvoval, ale pak byl vlastně tam, kde byl dříve, tedy buď v továrně nebo bez práce. Teprve v roce 1906, tedy ve svých 24 letech, se na něj štěstí trochu pousmálo a on se dostal skutečně k dráze, ovšem ve Vídni, ale ne jako strojvedoucí, ale opravář vagónů. Když byl později přeložen do Krnova, stal se tam v roce 1910 výpomocným čekatelem strojvedoucího. Později sloužil v Prostějově a Olomouci jako strojvedoucí a později zastával i funkci strojmistra. V době první světové války byl z něj znovu námořník a po válce až do roku 1933 znovu strojmistr. V tomto roce musel ze zdravotních důvodů odejít do důchodu. Ani tehdy však nesložil ruce v klín a pracoval až do roku 1956, tedy ještě ve svých 74 letech, kdy jezdil jako strojvedoucí na vlečce cukrovaru v Kelčanech.
    Jako mladý člověk byl ve Vídni organizován ve straně sociálně demokratické, ovšem po přijetí k železnici nesměl být organizován v žádné socialistické straně a tak byl činný ve vídeňském, později pak pražském spolku strojvůdců, byl i důvěrníkem skupinového personálu a dodnes je i členem ROH. Je až kupodivu, jak si až dodneška zachoval svěží paměť a jaký má zájem o každodenní život a jeho problémy. Pokud jej náhodou někdo potká na jeho každodenních procházkách a dobře jej nezná, pak určitě neuvěří, že právě potkal stoletého, neboť ani jeho pohled, ani chůze tak vysoký věk nepotvrzují a mnoho lidí, třeba o půl století mladších, mu jeho fyzickou i psychickou kondici mohou závidět. Je příkladem toho, že skromnost a střídmost prodlužuje život a uchovává zdraví.