Úvodem se zmíním o kyjovské sklárně v době hospodářské krize za první, předmnichovské republiky, to jest v době několika roků před nacistickou okupací. Jsou to roky neblahé situace pro naši sklárnu. Odbyt skla vázl, export při velké zahraniční konkurenci byl nepatrný, sklady, které sklárna měla v Jugoslávii nevydělávaly ani na vlastní režii, proto byly likvidovány.
    Sklárna pracovala značně omezeně, pouze na jedné tavící vaně. Skláři se vždy po čtrnácti dnech střídali, aby si každý alespoň něco vydělal. Nebyl dostatek provozního kapitálu, technické zařízení bylo zastaralé. Mnohé sklárny v našem státě byly v rukách bank, které do zastaralých provozů nehodlaly půjčovat další kapitál a udržovaly omezený provoz svými penězi jen proto, aby mohly při trochu vhodných podmínkách sklárnu prodat.
    Kyjovská sklárna jako akciová společnost sice žádné bance nepatřila, měla však jen malý provozní úvěr, ze kterého se ale nějaké investice provádět vůbec nedaly. Pokusy prodat sklárnu některé kapitálově silnější organisaci selhaly. Každý se obával neprosperity v důsledku zastaralého zařízení. Kyjovská sklárna byla také nabízena kapitálově silné firmě Baťa, ale ani tato na koupi sklárny nereflektovala.
    Potíže se v kyjovské sklárně dále zhoršovaly neurovnanými poměry v řídícím orgánu sklárny – ve správní radě. Ředitel sklárny ve svízelných poměrech sklárnu opustil a koupil si malou sklárnu v Nemšové na Slovensku. Sklárna tedy zůstala bez ředitele. Když již hrozilo úplné zastavení provozu, vložila se do věci dělnická odborová organizace a ta prostřednictvím svého tajemníka Korvase, sociálního demokrata pravicového ražení, po nějakou dobu sklárnu řídila. Tajemník Korvas projevil se jako kariérista toužící po ředitelském křesle a sleduje svůj vlastní prospěch. Svým negativním vztahem ke komunistům způsobil rozkol mezi dělníky komunisty a sociálními demokraty. Nakonec, když byl i spolustoupenci prohlédnut, ztratil půdu pod nohama a veškeré dělnictvo jím opovrhovalo. Když pak ve volbách v roce 1938 sociální demokraté ztratili jeden mandát a komunisté naopak jeden hlas získali, Korvas se zřekl své funkce a odešel na jiné pracoviště do Prahy.
    Za této, jak politicky, tak hospodářsky neblahé situace byl odborovou radou navržen a správní radou jmenován ředitelem sklárny Dr. Rajmund Neumayer, pocházející ze sklářské rodiny. Novému řediteli podařilo se přesvědčit bankovní spojení sklárny s Českou průmyslovou bankou (později Živnostenskou bankou), že provozní úvěr je nedostačující, je ho nutno zvýšit, aby mohly být provedeny rozumné technické investice. Nepřistoupí-li banka na zvýšení úvěru, bude sklárna nadále upadat, v důsledku dosavadního zastaralého technického vybavení hrozí sklárně úplné zastavení výroby a tak nakonec banka ztratí všechno.
    Banka na zvýšení úvěru přistoupila, takže mohly být postupně prováděny technické investice. Výsledek se brzy dostavil – sklárna vyráběla levněji, výroba a odbyt se rozšiřovaly, skláři byli plně zaměstnáni a počet dělnictva se dokonce zvyšoval. Na počátku nacistické okupace (tj. v roce 1939) zaměstnávala sklárna asi 700 lidí. V průběhu dalších let se počet zaměstnanců dále zvyšoval, takže v době osvobození naší vlasti Sovětskou armádou měla sklárna na 1.000 zaměstnanců, počítáme-li jak sklářské dělníky, tak i administrativní úředníky.
    Po celou dobu nacistické okupace sklárna vyráběla běžné druhy mediciálního skla, obalové sklo, zavařovací sklo, láhve, demiony, balony na kyseliny pro chemický průmysl a zavedla výrobu stavebního skla. Většina obalového skla se vyráběla poloautomaticky. V roce 1940 a 1941 byl postaven a dán do provozu automat “AMCO” ná výrobu lahví, který vyrobily a kompletně s tavící vanou postavily závody Škoda-Plzeň, podle patentu a dokumentace americké firmy Amsler-Morton-Pitsburg. Automat vyráběl podle velikosti lahví 15-20.000 kusů denně, což na tehdejší poměry byl výkon veliký, dá se říci, že v tehdejším českém sklářském průmyslu výkon rekordní.
    Nacističtí okupanti pokládali sklárnu za důležitý podnik pro zásobování obyvatelstva. V důsledku toho neprováděli radikální nábor zaměstnanců sklárny pro jejich “nasazení do rajchu”, tedy odsunutí do Německa do závodů válečného průmyslu a jiných nucených prací. Pro tuto okolnost mnoho mladých, později i starších, bylo tohoto “nasazení” ušetřeno a mohli tak za podstatně výhodnějších podmínek zůstat doma u svých rodin.
    Z téhož titulu, to jest, že sklárna byla zařazena do kategorie podniků důležitých pro zásobování obyvatelstva, byly sklárně povolovány investice, byť by jen malé. Tyto povolené investice sloužily však sklárně jako pláštík pro provádění prací většího rozsahu. Dividenda akcionářů se nevyplácela, čímž se podařilo často špiclujícím okupantům vnutit přesvědčení, že sklárna je podnikem nerentabilním. Proto také okupanti neměli zájem převzít sklárnu do svých rukou, tedy do své německé správy, jak to udělali v řadě jiných podniků, z nichž potom těžili.
    Němci v okupovaném území zavedli tak zvané “řízené hospodářství”. S ohledem na důležitost, kterou okupanti sklárně přisuzovali, byly jí poskytnuty i některé výhody, aby se provoz sklárny udržel. Tak například sklárna prodávala své zavařovací sklo o 10 haléřů na jeden kus dráže, než-li jiné sklárny v okupovaném území našeho státu. Lignitové uhlí, ze kterého sklárna vyráběla generátorový plyn pro vytápění tavících van bylo sklárně účtováno o 10 haléřů na 1 q levněji než-li byla běžná cena. Tohoto uhlí dovážela sklárna z Kelčan a Šardic 20 vagonů denně, každý den pak vyvážela 5 vagonů popela.
    Ve skutečnosti byla sklárna, po provedených technických zdokonaleních, podnikem vysoce rentabilním a prováděla proto další velké technické investice, které za tichého souhlasu českých úřadů byly bilančně vykazovány jako “údržba”, která ale doslova stravovala bilanční zůstatky sklárny. V důsledku toho dostával “Protektorát Čechy a Morava” jen minimální daně a tím také okupanti naprosto ztráceli své “vlastnické” zájmy na sklárně.
    Tyto všechny okolnosti přispěly k tomu, že po osvobození naší vlasti Sovětskou armádou v roce 1945 byla “První česká sklárna v Kyjově” technicky nejlépe vybavenou sklárnou v republice a zaujala důležité místo v našem socialistickém průmyslu – sklářského sektoru.
    Na základě “řízeného hospodářství” okupanti zasahovali také do mzdové politiky. V kyjovské sklárně se podařilo udržet mzdy a platy na celkem slušné výši. Ve sklárně byl zaveden prodej sklářských výrobků za snížené ceny, kteréžto výhody zaměstnanci hojně využívali. Levně nakoupené sklo, zejména zavařovací a demiony, vyměňovali pak na venkově za potraviny, krmivo pro své domácí zvířectvo a jiné zboží, čímž si zlepšovali své životní poměry.
    Kyjovská sklárna v letech nacistické okupace má nemalou zásluhu na udržení a oživení kulturního života v našem městě. O divadelním kroužku, sklárenské dechovce a symfonickém orchestru jsou bližší údaje v kapitole “Kulturní život”.
    Roky okupace jsou bohužel poznamenány i obětmi na životech. Dvacet zaměstnanců sklárny ztratilo v této neblahé době své životy buď na popravištích, v plynových komorách, gestapáckých věznicích, koncentračních táborech a v partyzánských bojích. Na desce pomníku postaveném u vchodu do sklárny můžeme číst jména těchto dvaceti obětí nacismu z let 1939-1945:

    Alespoň ve zkratce uvedu některá data z historie kyjovských dolů. Ve starých záznamech je zmínka, že v Kyjově bylo započato s těžbou lignitu v roce 1844. Ložiska byla v poměrně malé hloubce, kolem 20 m pod povrchem. Majitel dolu byl Hugo Salm-Reiferstein, po němž byl kyjovský důl pojmenován jeho jménem. Na základě nedokonalé techniky byla denní těžba malá. pohybovala se kolem 100 tun denně. Kapitalisté dotovali důl jen nejnutnějšími investicemi. Havíři, jak byli horníci nazýváni, měli dvanáctihodinovou denní pracovní dobu, mzdy byly nízké, pracovní podmínky co do bezpečnostních opatření, sociálního zařízení a hygieny byly velmi neutěšené. Dokonce i svítivo pro hornické kahany si museli horníci sami kupovat. Na dole nebyla odborová organizace, nebylo dělnické strany, která by zájmy horníků prosazovala.
    V době okupace měli Němci zájem o zvýšení těžby. proto pracovním úřadem (“Arbeitsamtem”) byly do dolů “nasazováni” i neodborníci z různých jiných profesí. K rubání se vybíraly ty nejlepší partie dolů, čímž se těžba rovněž mohla zvýšit. Tak v roce 1940 vzrostla těžba, která byla v předchozích letech cca 40.000 tun na 70.670 tun a v roce 1943 dosáhla 76.000 tun lignitu ročně. Ale následující roky zaznamenaly už značný pokles těžby, v posledním roce okupace bylo to už jen 40.000 tun za rok.
    Na jaře roku 1945, kdy Kyjov se stal frontovým městem, byly doly z těžby vyřazeny. Přerušena byla dodávka elektrické energie, čímž byly vyřazeny čerpací pumpy, následkem toho mnohé části dolů byly zatopeny vodou a tak i větrací cesty byly poškozeny a horníci nefárali.
    Hned druhý den po osvobození Kyjova havíři se dostavili do práce a zahájili akci směřující k obnovení těžby. Velkým úsilím havířů podařilo se neblahé následky války odstranit a již 9. května 1945 vyfáral z dolů první vozík – hunt s nákladem lignitu a těžba byla obnovena.
    V únoru 1944 byl gestapem zatčen havíř František Šušák, komunista, člen okresního výboru tehdy ilegální strany. Více se však domů nevrátil, zahynul v koncentračním táboře. Po osvobození naší vlasti Sovětskou armádou byl pak důl přejmenován a nesl jméno František Šušák.
    Životnost dolu trvala něco přes 100 let. Ložiska lignitu se vyčerpala natolik, že těžba se stala nerentabilní a rozsáhlý geologický průzkum ukázal, že další možnosti těžby v blízkém okolí nejsou. Proto důl byl zrušen. Na místech dřívějších těžišť se půda propadá, voda ze zatopených ložisek je čerpána do městské vodovodní sítě.

    Úvodem se zmíním o historii kyjovského mlýna z doby před okupací. Mlýn byl založen v devadesátých letech minulého století. Je ho majitelem byl kapitalista Dittler. Staří pamětníci vyprávějí o několika požárech tohoto “Dittlerova mlýna”. V době předmnichovské republiky přešel mlýn do rukou Anglo-československé banky, ne však nadlouho, neboť koncem roku 1925 byl koupen Velkonákupním družstvem Praha. Velká písmena zkratky tohoto podniku “VDP” byla umístěna také na nejvyšším objektu mlýna.
    Družstevníci mlýna byli ponejvíce sociální demokraté, takže poměry dělnictva se od té doby, kdy byl v rukách zmíněné banky změnily. Platy dělníků, které se dříve pohybovaly kolem 20 Kč denní mzdy, vzrostly na 26-28 Kč. Firma měla nádech sice socialistický, neboť hlavní slovo ve vedení podniku měli sociální demokraté, komunisté se však ke straně nesměli hlásit. Vydávali se tak nebezpečí, že budou z práce propuštěni.
    V době okupace, v roce 1940, převzalo mlýn německé vedení. Vedoucím mlýna (Betriebsleitrem) byl jmenován, do té doby strojník v údržbářských dílnách mlýna, Franz Larisch, zarytý nacista. Tento kariérista byl rovněž členem městské rady a zastával funkci prvního náměstka starosty města. Technickým vedoucím mlýna stal se do té doby laborant Johann Nowak, rovněž bezohledný zarytý nacista. Zaujímal též křeslo v městské radě. O působení těchto funkcionářů je řada údajů v kapitole “Z činnosti městské rady”.
    Krátce po převzetí správy mlýna do německých rukou v roce 1940 byl v následujícím roce 1941 zachvácen požárem. Zcela zničen byl pšeničný a žitný mlýn, zachráněna byla jen výroba krup, jáhel a hrachu. Německými orgány bylo neprodleně zahájeno rozsáhlé pátrání po příčinách požáru. Usuzovalo se, že požár byl založen. Usuzovalo se, na sabotážní akci avšak přes veškeré úsilí pátracích orgánů pachatel zjištěn nebyl.
    Kyjovský mlýn byl zařazen do skupiny podniků válečně důležitých – mouka v kyjovském mlýně vyráběná sloužila ponejvíce pro zásobování německé armády. Proto hned po požáru byla zahájena akce pro stavbu objektu pšeničného a žitného mlýna. Urychleně byly prováděny odklizovací práce požárem zničených objektů a v zápětí na to s výkopem základů pro stavbu. Do těchto prací byli nuceně nasazeni zaměstnanci mlýna. Výstavba mlýna rychle pokračovala, takže již na počátku roku 1943 byl dán mlýn do provozu a výroba pšeničné a žitné mouky byla obnovena.
    Provoz mlýna řídili naši lidé za velmi přísného dozoru ředitele mlýna Larische a technického vedoucího Nowaka. Přesto však sabotáže ve mlýně byly na denním pořádku. Tak například v srpnu 1944 bylo velké množství mouky a krupice zatopeno vodou. Tehdy bylo otevřeno potrubí, následkem toho voda vnikla do zásobníků mouky a krupice.
    Následovalo přísné šetření orgánů gestapa. Nic se však nezjistilo. Gestapáci nařídili shromáždění všech zaměstnanců, kteří museli přivést i své manželky. Účast zaměstnanců i jejich manželek byla kontrolována. Na tomto shromáždění bylo zaměstnancům dáno najevo, že v případě, že se vyskytne ještě další případ sabotáže nebo i pokus o sabotáž, budou všichni zaměstnanci závodu na místě postříleni.
    V závodě pak byly zesíleny hlídky oddílu SS a gestapa, pod jejichž stálým dozorem museli naši lidé pracovat. Přesto, že gestapo získalo na pomoc zrádcovské živly a udavače z našich lidí, nepodařilo se všechno uhlídat. Tak kupříkladu v období ku konci války, kdy německý režim se otřásal v samých základech a perspektiva našeho osvobození byla již jasná, podařilo se našim lidem uschovat a zazdít ve sklepích důležité součástky technického zařízení a materiálu.
    V období, kdy vojska maršála Malinovského dobyla Bratislavu a nezadržitelně se blížila k našemu městu, Němci evakuovali také kyjovské mlýny a nejdůležitější součástky technického zařízení odvlekla. Tak také odvlekli skládací zařízení pro mlecí stolice. Za pomoci sovětských jednotek bylo toto důležité technické zařízení nalezeno na nádraží v Přerově a neprodleně vráceno zpět do kyjovského mlýna, takže provoz mlýna mohl být již v krátké době po osvobození obnoven. Zásluhu o obnovení provozu mají zaměstnanci mlýna, kteří projevili velké pracovní úsilí při instalování technického zařízení a jeho uvedení do chodu.

Na závěr této kapitoly zmiňuji se ještě o menších kyjovských podnicích průmyslového charakteru.

Cihelna v době okupace byla ve stálém provozu. Své zboží, to jest pálené cihly a krytiny dodávala převážně na výstavbu nedokončených staveb v Kyjově, jako například nemocnice a živnostenské školy. Stavby soukromých domů v okupaci prakticky žádné nebyly.

Pivovar byl v době okupace rovněž v normálním provozu s nezměněnou výrobní kapacitou. Pivo kyjovského pivovaru bylo konsumenty hodnoceno jako velmi kvalitní.

Lihovar, který dříve vlastnil židovský statkář Mandl, převzalo Hospodářské družstvo a provoz za okupace udržovalo.

Mlékárny měl Kyjov v době okupace tři, a to: “Rolnického družstva hospodářského” (členové tohoto družstva byli lidovci), další mlékárnu vlastnilo “Hospodářské družstvo”, které bylo v rukách agrárníků a konečně třetí mlékárna soukromníka Foukala. Všechny mlékárny v době okupace byly v provozu.

Sodovkárna a výroba likérů jejímž majitelem byl hotelier Šafařík měla nadále i v době okupace normální provoz.

Lepenkárna jejímž majitelem byl továrník Bedřich Vrtala neměla v době okupace v podstatě omezený provoz.

Octárna. Dříve v rukou židovských bratří Otto a Samuela Haykových dostala v době okupace název “Octárny Dembovský a spol.” neměla za okupace provozní potíže.