Jako v celé naší vlasti, tak i občané našeho města sledovali vývoj válečných událostí na obou frontách. Byly to dny úzkostlivého sledování bojů na východní frontě, kdy německá vojska vnikala hluboko na území Sovětského svazu v první fázi války, kdy hitlerovská vojska zákeřně napadla Sovětský svaz.
    Velmi sklíčenou náladu měli naši vlastenecky smýšlející občané, když nacistická propaganda, ať v novinách či rozhlase, šířila zprávy, že pád Leningradu a pád Moskvy je otázkou několika dnů nebo že Stalingrad je prakticky dobyt, zbývá jen likvidovat hrstky bránících se Rusů. Když však vítězné fanfáry, slavnostní pochody a ódy nad úspěchy německé armády ustaly, pozvedli naši občané znovu hlavy a sílila více a více víra, že osvobození naší vlasti se blíží. Velmi pozorně a se zájmem a nadšením sledovali moskevský a londýnský rozhlas, přestože za jeho poslech provádělo gestapo nedozírné represálie.
    Když pak Sovětská armáda provedla drtivý úder a zasadila smrtící ránu německým vojskům u Stalingradu a v listopadových dnech 1943 osvobodila Kijev, Žitomir, Berdyšev a neustále postupovala k hranicím naší vlasti, pak naši občané již o porážce Němců nepochybovali. S nadšenými pocity přijali naši lidé zprávu o Slovenském národním povstání, kdy bratrský lid Slovenska projevil odpor k ĺuďáckému hlinkovskému režimu a zapojil se do boje proti nenáviděnému nepříteli hitlerovskému fašistickému Německu. Nadšení se vystupňovalo při zprávě, že pod velením generála Svobody naši vojáci po boku Sovětské armády pronikli na území Slovenska.
    Nastal březen 1945. Sovětská vojska bojovala před Bratislavou, německá vojska ustupovala. Naši občané sledovali vojenské železniční transporty ustupující německé armády na západ. Za zmínku stojí, že 30. března 1945 mezi 5.-6. hodinou ráno zastavil maďarský vojenský železniční transport jednotky “šípových křížů”, v němž jel sám vůdce šípových křížů Salazsi, který byl ve zuboženém stavu, vědom si, že svoji neslavnou roli, jako stoupenec fašismu a spojenec Hitlerův, dohrává.
    Dny míjely, nastal 3. duben 1945. Německý lazaret etablovaný v kyjovské nemocnici počal evakuovat. Toto evakuování lze však spíše nazvat slovem drancování a ničení. Zařízení nemocnice Němci odváželi, pokud ovšem měli nákladní auta. To co nestačili odvézt, to nemilosrdně ničili a zanechávali za sebou spoušť.
    10. dubna 1945 přiblížila se sovětská vojska k Hodonínu a Strážnici. Naším městem neustále procházely německé a maďarské pěší jednotky, projíždělo motorisované dělostřelectvo, muniční vozy a týlové zásobovací útvary. Také jednotky armády zrádce generála Vlasova prošly naším městem. Jednalo se o jednotky složené ze zrádcovských živlů, dřívějších příslušníků sovětské armády, kteří přišli do německého zajetí a při náboru dobrovolně vstoupili do armády Vlasova a bojovali pak po boku Němců.
    V dopoledních hodinách 10. dubna železniční doprava na trati Veselí nad Moravou – Kyjov byla zastavena. 12. dubna 1945 byla pak rovněž zastavena doprava na trati Mutěnice – Kyjov. Téhož dne odpoledne prošli podél kyjovské sklárny dva němečtí vojáci, kteří našim občanům sdělili, že byli v ranních hodinách raněni v bojích o hodonínské nádraží. V pátek 13. dubna byly osvobozeny Mutěnice a Rohatec. To už obyvatelé Kyjova slyšeli dělostřeleckou palbu.
    V sobotu 14. dubna dojela do Kyjova tanková jednotka, která podle výpovědi velícího důstojníka byla v uplynulých dvou dnech přesunuta z prostoru Hlučín. Za soumraku tanky odjely ve směru na Stražovice. Dalo se usuzovat, že Němci přesunují své síly z prostoru severní Moravy k posílení fronty na jižní Moravě, aby zde kladly důraznější odpor rychle postupujícím jednotkám maršála Malinovského. Také týlové jednotky projížděly tento den naším městem.
    Téhož dne, 14. dubna, přišla do Kyjova německá pyrotechnická jednotka v počtu asi 50ti mužů, která měla za úkol destrukcemi ničit komunikační objekty. Výsledkem této jejich ničivé činnosti bylo přerušení železniční trati mezi Kyjovem a Svatobořicemi a destrukce železničního mostu přes Kyjovku na samém okraji našeho města. Ve své destrukční činnosti Němci pokračovali na železniční trati mezi Vlkošem a Kyjovem, kde kromě kolejnic značně poškodili železniční most přes Kyjovku u Hartlova mlýna. Rovněž samotné kyjovské nádraží nezůstalo ušetřeno. Byly zde zničeny či poškozeny dva transportní vlaky z Maďarska, celkem se sedmdesáti vagony, které uvázly v Kyjově. Jednalo se o vagony naložené stavebním a instalačním materiálem. Kromě toho bylo zničeno a poškozeno mnoho dalších vagonů, mezi nimi dva vagony se železničními pražcemi, vagon s tabákem a vagon se zbraněmi – pistolemi.
    Do díla zkázy na kyjovském nádraží je třeba zahrnout i požárem zničenou administrativní nádražní budovu traťové správy, skladiště s nádražními rekvisitami a nářadím, skladiště s 18-19ti vagony různého řeziva, dále pak stolářskou, zámečnickou a kovářskou dílnu. Poškozeno či zničeno bylo 19 výhybek, čerpací zařízení pro plnění parních lokomotiv vodou. Poškozena byla rampa a požárem zničeno skladiště nákladního zboží. Škody způsobené na kyjovském nádraží byly nedozírné a nedaly se vyhodnotit přesněji. Odhadují se cca na 10.000.000 korun.
    V neděli 15. dubna bylo velmi pěkné počasí s dobrou viditelností. Hřbitovní kaple stala se dobrou pozorovatelnou několika kyjovských občanů, ale i jiná vyvýšená místa sloužila Kyjovákům za pozorovatelny. Odtud bylo možno sledovat výbuchy granátů soustředěné dělostřelecké palby v prostoru jižně od Mistřína. Ve večerních a nočních hodinách se v tomto prostoru rozzařovaly světelné a signální rakety. Během noci projížděly Kyjovem ze směru od Žadovic četné transporty německých týlových jednotek, které odjížděly směrem na Stražovice.
    Ráno 16. dubna 1945 kolem 6. hodiny byly osvobozeny sovětskými jednotkami Šardice, první obec tehdejšího kyjovského okresu, která mohla svobodně vydechnout z nacistického jařma a téhož dne k večeru byl osvobozen Karlín.
    17. duben 1945 stal se nezapomenutelně tragickým dnem pro naše město. Dům č.p. 31 v sousedství kyjovské radnice stal se dějištěm neslýchané bestiality, sadismu a nenávisti nacistických gestapáků vůči našemu českému lidu. Tento dům náležel židovským manželům Brunovi a Hedvice Plačkovým. Gestapáci dům okupovali a zřídili v něm SS Gästehaus. Od 14. dubna večera až do večera 17. dubna, to jest plné tři dny, gestapáci zde mučili bestiálním způsobem 7 zatčených osob. Mučení se zúčastnil se svými pomahači zástupce velitele kyjovského gestapa Willi Kunze, který hrál předtím neblahou roli při vyhlazovací akci obce Javoříčko na Olomoucku. Bolestný nářek mučených stěží přehlušovaly motory několika aut, které byly dány do chodu. Když oběti ve večerních hodinách mučení podlehli, gestapáci mrtvoly zakopali na dvoře tohoto domu a dům pak zapálili. Zapálili také dalších 13 domů v sousedství, které do základů vyhořely.
    O tom jak nelidským způsobem bylo těchto 7 ubožáků mučeno vysvítá z komisionelního ohledání mrtvol. Popsal jsem bližší údaje a zaznamenal v předchozí kapitole. Zvrhlý nacista gestapák Willi Kunze má na svědomí ještě druhou ničemnou akci na Kyjovsku. Dne 14. dubna 1945 velel skupině gestapáckých hrdlořezů při přepadení chaty ”U Vápenky” v chřibských lesích v katastru obce Moravany. V chatě umučili 6 členů partyzánské skupiny, provedli zde destrukci, při které byli partyzáni rozmetáni a chata lehla popelem.
    O této události píši rovněž v předchozí kapitole. Na doplnění uvádím, že zde hrála neblahou roli manželka tehdejšího ředitele reálného gymnasia Halika. Pobyt partyzánů na chatě “U Vápenky” vyzradila gestapu, aby se tak pomstila na Zdeňku Skřivánkovi, který u Haliků bydlel, s Halikovou měl milenecký poměr, který později přerušil. Skřivánek, jeden z členů partyzánské skupiny při razii gestapáků v chatě “U Vápenky” také zahynul. Po této tragické události se Haliková duševně zhroutila a zanedlouho spáchala sebevraždu oběšením v ústavu pro duševně choré v Brně – Černovicích.
    A jaký stihl osud gestapáka ničemy Willi Kunzeho? Spravedlnosti neunikl. Po osvobození naší vlasti byl na svém útěku do Rakouska v okamžiku, kdy hodlal přeplavat Dyji, našimi orgány dopaden, předán našemu soudnictví a odsouzen k smrti provazem. Poprava byla vykonána na dvoře kyjovské radnice.
    Vracím se však k dalším dnům, které po 17. dubnu následovaly. Dne 18. dubna sovětské jednotky osvobodily obec Mistřín a další obce Vacenovice, Milotice a Vracov. Dne 19. dubna dočkaly se svého osvobození Následovice, Skoronice a Svatobořice. K tomuto dni bylo již sovětskými jednotkami armády maršála Malinovského osvobozeno jedenáct obcí kyjovského okresu, z nichž Skoronice a Svatobořice sousedily s katastrálním územím Kyjova.
    Osvobozování těchto obcí, jakož i obcí hodonínského okresu bylo ve znamení urputných bojů, poznamenaných ztrátami hrdinných příslušníků Sovětské armády. Oslabené, vyčerpané a bojem unavené jednotky bylo nutno vystřídat jinými svěžími jednotkami, které měly za úkol pokračovat v pronásledování ustupujícího nepřítele.
    Tento úkol dostaly jednotky rumunské armády zařazené do armády maršála Malinovského. Vystřídání bojem vyčerpaných sovětských jednotek a jejich nahrazení jednotkami rumunskými vyžadovalo si pochopitelně určitého času. Proto došlo k dočasnému ustálení fronty a zaujetí obranného postavení pro případ německého protiútoku. Budování zákopů a opěrných bodů provedly ještě sovětské jednotky během 19. dubna. Zákopová linie vedla od Stražovic, které však byly ještě v rukou Němců, k vinohradům obce Svatobořice, dále pak podle severního okraje Svatobořic a ve všeobecném směru na Skoronice.
    Němci své hlavní opěrné body si zřídili na návrší u kyjovské nemocnice, u železniční tratě Kyjov – Mutěnice poblíž vyústění odpadového kanálu ze skláren do Kyjovky. Za velmi důležitý bod bylo nutno považovat prostor u kaple sv. Rocha. Kromě těchto opěrných bodů byla mezi nimi řada hnízd odporu.
    Po 19. dubnu následovala pro naše město řada vzrušujících dnů. Dělostřelecká a minometná palba v krátkých přestávkách soustřeďovala se zejména na jižní část města – ulici Smetanovu (nyní třídu Rudé armády). Naše obyvatelstvo prožívá dny nejistoty. Nemá představu co je čeká a jaká situace se dále vyvine. Kromě škod způsobených zásahy dělostřeleckých granátů a min jsou způsobeny požáry. Hoří skladiště stavebního materiálu u kyjovské nemocnice, hoří tam i stohy slámy rolníků Josefa Špačka a Jaroslava Moravanského a hoří dvouposchoďový dům Josefy Šínové, vedle dnešní Střední zdravotnické školy na třídě Komenského.
    Obyvatelstvo se ukrývá a zabydluje ve sklepích svých domů, do šachet hnědouhelných dolů a do vinných sklepů. Po řadu dní, zejména v nočních hodinách Němci drancují obchody, rozbíjejí výkladní skříně a kořistí v bytech, jejichž majitelé odešli do úkrytu. Němci jsou nevítanými návštěvníky ve vinném sklepě PhMr. Rudolfa Svobody v Čelakovského ulici, jsou nezvanými návštěvníky v pivovarských sklepích a kořistnickou návštěvou poctili sklep bratří Šafaříků, ve kterém bylo uskladněno množství slivovice a jiných lihovin.
    Každým dnem se zhoršovala zásobovací situace. Zásoby potravin se ztenčovaly. Při této příležitosti nutno ocenit a pochválit kyjovské pekaře, kteří přes všechna nebezpečí neomezili pečení chleba. Kouř z komínů pekáren upozorňoval dělostřelce, kteří na toto místo soustřeďovali palbu. Tak například dům pekaře Viktora Kuby během jednoho dne dostal dva zásahy dělostřeleckých granátů. Svízelné bylo zásobování mlékem, pro které docházeli naši občané do obcí severně od Kyjova.
    V časných ranních hodinách 20. dubna, v den 56. narozenin Hitlera, vyvěsili Němci na věži kyjovské radnice prapor s “haknkrojcem”. Obyvatelé čtvrti Újezd, kteří za nejasné ranní viditelnosti prapor spatřili, domnívali se, že je to naše československá vlajka na znamení osvobození Kyjova. Při rozednění však poznali svůj omyl. A Kyjov prožíval řadu vlekoucích se dlouhých dnů než byl osvobozen.
    Činnost německého letectva dlouho předtím zcela ustala. Hitlerovi “Štuky”, Messerschmidty”, “Heinkly” a další typy válečných letadel nebrázdily vzduch nad Kyjovem. To už byly zásoby pohonných hmot pro ně vyčerpány? Čas od času bylo možno sledovat sovětský průzkumný letoun “Kukuruzník”, jehož posádka pozorovala a fotografovala situaci v německé obranné linii.
    Palba německého dělostřelectva z palebných postavení na okraji města pozvolna slábla. To nepochybně zásobování municí už také vázlo. Rušivou palbu provádělo několik tanků, které projížděly ulicemi města a z různých míst odpalovaly 1-2 náboje. Touto palbou Němci sledovali jednak zastrašování našeho obyvatelstva a aby budili dojem, že Kyjov má silnou obranu. Ve skutečnosti bylo naše město v době ustálené fronty obsazeno Němci v počtu nejvýše 300-350 mužů.
    Dny po 19. dubnu se pomalu vlekly za podstatně se neměnící situace. K večeru 27. dubna dělostřelecká palba na obou stranách nadobro ustala. První noční hodiny uplynuly za naprostého klidu. K půlnoci však nastává ruch. Němci opouštějí naše město a kolem 2. hodiny po půlnoci, tedy 28. dubna v 02 hodiny opouští Kyjov poslední německý voják. A znovu nastává klid. Sotva se počalo rozednívat, vycházejí naši občané ze svých úkrytů a s nezměrnou radostí zjišťují, že v Kyjově není ani jeden německý voják.
    Krátce po páté hodině se městem, plném radostného vzrušení lavinovitě šíří zpráva: “Osvoboditelé přicházejí”. To jednotky rumunské armády v rojnicích postupovaly z obranné linie jižně od Kyjova a blížily se k městu, aniž by jim byl kladen sebemenší odpor. Po projití jednotek prvního sledu prošli pak našim městem v pochodových proudech od Svatobořic i Milotic další rumunské útvary. Do Kyjova přichází také se svým štábem velitel vyšší vojenské jednotky v hodnosti generála. Štáb této jednotky se etabluje ve vile dr. Neumayera (dnes mateřské školy II. u parku).
    Rumunský důstojník, velitel první rumunské jednotky, která přišla do Kyjova, znal dosti dobře slovensky. Ten informoval občany, že dosavadní starostenské úřady převezmou nové národní výbory, které v osvobozených městech a obcích se mají neprodleně tvořit.
    Jásotem projevovaná radost našeho obyvatelstva neznala mezí. Lidé na ulicích a náměstí se ujišťovali jásavým voláním: Jsme svobodni – jsme svobodni”. A nejedna slza se objevila v očích našich občanů. Ano, byly to slzy radostného vzrušení, slzy motivované vědomím, že jsme se dočkali okamžiku, který skončil utrpení našeho lidu v hrůzné době nacistické okupace.
    Okolnost, že německá vojska opustila Kyjov bez odporu, bez pouličních bojů, souvisela se situací, která se mezi tím vyvinula. Dva dny předtím 26. dubna již bylo osvobozeno Brno. Němci na Kyjovsku nemohli se už déle zdržovat, neboť jim zbývala už jen jediná ústupová cesta – směrem na Kroměřížsko. Během 28. a 29. dubna byly od Němců osvobozeny zbývající obce tehdejšího kyjovského okresu.
    Nechť dvacátýosmý duben 1945, tento historicky významný den v dějinách Kyjova, je hluboce zapsán do myslí všech našich občanů všech generací, které budou následovat. Nechť vzpomínka na tento den je prosycena vděkem k naším osvoboditelům, nechť je prosycena úctou ke všem, kteří za osvobození vlasti položili své životy v bojích, kteří zahynuli na popravištích a plynových komorách, všem, kteří umírali a trpěli v gestapáckých káznicích, věznicích a koncentračních táborech. To proto, že byli dobrými syny či dcerami drahé vlasti.
    Rumunské jednotky bojového sledu se v našem městě nezdržovaly a postupovaly směrem severním, aby pronásledovaly ustupujícího nepřítele. V první dny měsíce května byla čára dotyku mnoho kilometrů vzdálena od Kyjova. Dne 5. května rumunské jednotky ubytovací prostory (gymnasium a obecnou a chlapeckou měšťanskou školu) opustily a byly vystřídány jednotkami Rudé armády. Vojenským velitelem Kyjova od 28. dubna se stává podplukovník RA Komorin Vasilij Ivanovič, tehdy 38letý. Tento sympatický důstojník získal si srdce všech našich občanů a z vděčnosti byl pak při své návštěvě v rámci oslav 25. výročí osvobození Kyjova – 28. dubna 1970 – jmenován čestným občanem města Kyjova.
    Den 28. dubna 1945 je bohužel poznamenán jedním stínem. K jednotkám prvního sledu rumunské armády se přidalo několik občanů, kteří svými znalostmi terénu mohli být prospěšni těmto jednotkám a kteří také toužili po tom, aby se aktivně účastnili bojů proti nenáviděným okupantům. Mezi těmito dobrovolníky byl i Kyjovák Květoslav Kafka, známý a oblíbený sokolský činovník. V boji s ustupujícími německými jednotkami byl kulometnou palbou Němců zasažen a padl na okraji lesa u Čeložnic. Pohřeb Květoslava Kafky konal se pak v Kyjově 30. dubna 1945 za účasti velkého množství kyjovského obyvatelstva, naplněného smutkem a lítostí nad smrtí tohoto mladého, vlastenecky založeného muže, který svůj život položil na oltář vlasti několik hodin po tom, co jeho rodný Kyjov byl osvobozen od nenáviděných okupantů.
    První Máj 1945 oslavili tedy naši občané již ve svém osvobozeném Kyjově. Nebylo snad jediného domu, na kterém by nevlála naše československá vlajka a okna nebyla ozdobena. Na mnohých budovách se objevily i plakáty s nápisem: “Da zdravstvujet sovetsko-čechoslovackaja družba”. Prvomájová oslava konala se na náměstí za velkého množství občanů nejen z Kyjova, ale ze všech obcí osvobozeného kyjovského okresu. Bylo to slavnostní a radostné dostaveníčko mnoha lidí, kteří se řadu dní, po které trvaly boje o Kyjov, neviděli.
    Na programu oslav byl úvodní proslov vojenského velitele města, podplukovníka RA Vasilije Ivanoviče Komorina, po něm následoval projev profesora dra Jaromíra Běliče a podplukovníka československé armády Šmejkala. V průběhu oslav bylo možno sledovat radostné tváře našich lidí, kteří s optimismem a chutí do práce hleděli vstříc budoucnosti, na znovubudování naší drahé vlasti.